Omlouvám se, ale prostě u mě lidstvo ztrácí naději čím dál víc. Tím, jak se chováme k sobě a k ostatním a dobrých duší je stále míň a míň. V televizi slyšíme víc o politice a vraždách, ale co charita? Média moc nepomáhají a když chce pomoct někdo, kdo si nevydělává, tak se to dělá špatně, je hrozně jednoduché rozdávat peníze, když máte z čeho, ale stejně to většina slavných a bohatých nedělá.
No každopádně zase odbočuju, protože tento článek má být o tom, že lidstvo nějakou tu šanci má. Po tom, co jsem zažila hodně lidí stopovat, jsem si tak říkala, že nemají žádnou šanci. Znám to. Může jet kolem i známý a prostě vás nevezme domů. Ignorace nad ignoraci a nikoho nezajímá, že se plahočíte na pokraji sil domů.
Dneska jsem se ale přesvědčila, že ještě stále se v tom prohnilém světě najdou lidé, kteří pro druhé něco udělají. Šla jsem si takhle domů. Abych šla kratší cestou, jdu přímo po hlavní silnici a v dešti bez deštníku a kapuci to je byla lahoda, kdyby někdo chtěl onemocnět, vřele doporučuji. Každopádně projelo kolem mě dost aut, až mi jedna paní zastavila, že mě hodí. Ani nevíte, jakou radost mi to udělat, kort v takovém počasí to opravdu zvedne náladu. Vždycky se pro jistotu nechávám vozit jen kraj vesnice, takže mě domů čekal ještě kus, ale aspoň už po chodníku.
Když jsem se nad tím zamyslela, už mě takhle domů hodil jednou jeden z motorkářů, co se kousek od našeho domu scházejí, protože tam mají klubovnu. Spoustu z nich už znám a dá se s nimi dobře popovídat a taky upřímně, kdyby tenhle chlap neměl mikinu s jejich logem, tak bych asi nenastoupila, protože mám hrozný blok s nastupováním do auta k cizímu člověku z toho, že mě k sobě auta někdo takhle lákal jeden podivnej chlápek. Ne ne. Ale dopadlo to dobře a v tom horku jsem se aspoň netáhla tak daleko.
A jednou jsme se takhle svezli ještě s bráchou, byli jsme tenkrát v krámu nakupovat a počasí si řeklo, že nám cestu domů okoření sněhem s deštěm, což je jedna z nejhorších kombinací, co vás může potkat, řekla bych. Ušli jsme ale jen pár metrů po chodníku a zavolala na nás paní, jestli jdeme tam, co ona jede. Pak nás zavezla kousek od druhé zastávky, odkud už nám domů zbýval jen kopec. Bylo to v prosinci, takže byla fakt zima a i za tu chvilku jsem měla promočenou zimní bundu.
Takže když si to tak vezmeme, přeci jen existuje někdo s dobrým srdcem a já jen doufám, že takoví lidé tady stále budou, protože svět je potřebuje.







