close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pátek třináctého

18. května 2016 v 18:18 | WhitEvil |  mé pocity a zájmy
Minulý týden se nám zase zdařilo a dočkali jsme se pátku třináctého. Že jste si nevšimli? No já tedy ano! Nikdy jsem na takové pověry nevěřila, ale vzhledem ke všem těm neštěstím z toho dne, asi začnu.
Den začal stresem. Pokaždé, když jedu ke Kubovi v pátek, tak ráno musím udělat hrozně moc věcí - sbalit si, připravit si do školy, dojít na zvířata a běžet do auta. Vždycky s sebou táhnu tašku do školy, tašku s věcmi ke Kubovi, notebook kvůli dopisování článku, který bych jinak psala v pátek večer a do toho mi někdy přibude tělocvik. Nemůžete se mi tedy divit, že když celé ráno slyším akorát o tom, jak zdržuji a že to mám mít všechno připravené, nemám zrovna dobrou náladu.
První hodinu ve škole jsme ještě samozřejmě psali test, na který jsem se učila všeho všudy pět minut právě před hodinou. Naštěstí mi angličtina docela jde, ale v testu ze slovíček to stejně není zas taková výhra. Přišlo mi, že většinu těch slovíček neznám a poznat slovo podle definice? Jo, to je můj velký nepřítel.
Třetí hodinu jsme měli matiku a dovolím si říct, že v ní jsem celkem dobrá, ale teď? Za celou hodinu jsem nedokázala vypočítat ani jeden příklad. Přišlo mi, že jsem úplně mimo a můj mozek není schopen ani nejjednodušší početní operace. Naštěstí pro mě ani Lukymu, který je v matice také dost dobrý, to ten den také moc nešlo, takže jsem nevypadala tak zas hloupě.
O tělocviku jsme samozřejmě zase hráli to, co chtěli kluci a mě to šlo snad ještě hůř než normálně. Celý tělocvik jsem se nudila, protože jsme měly trénovat na softball, protože sami holky dají dohromady tak jeden a půl týmu a to nejde a kluci přeci budou hrát fotbal. Tak jsme si tam tak házely a dělaly blbosti, protože nás učitelka nemůže nechat dělat, co nás baví. Celý tělák se tak nudím, ale to není to nejhorší.
Když totiž cvičíme venku, tak jediná šatna, kde se můžeme převléknout, je naše běžné šatna, kam může naprosto kdokoli přijít a omrknout, jak vypadáte ve spodním prádle. Lahoda, opravdu. Nehledě na to, že tam takhle někteří sedí a prostě koukají. A co si pak o tom mám myslet? Ok, tak holky, ať si tam klidně sedí, maximálně mi zkritizují postavu, ale kluci? To jako pardon, ale to mi vadí. A děje se to tělák co tělák. Ano, můžete se jít převlíknout na záchody, ale to taky nějaký ten čas zabere, a když pospícháte na autobus a musíte ještě na oběd, tak holt musíte nechat lidi, ať se podívají.
A když přežiju i tuhle chvíli, rychle spěcháme na oběd, který skoro nesním, protože celý den jím ten svůj ovocný salát, který jsem ale stejně nedojedla celý, a musím ho vláčet sebou v batohu, který mi zase někdo v jídelně shodí na zem, aby mi kdyžtak ovoce mohlo vypadat z misky (to se díkybohu nestalo).
V jídelně ale už taky zjistím, že nemám telefon. No jasně, nechala jsem ho v té skříňce, když jsem si ten pitomý salát uklízela. Proč bych se taky v tom časovém presu nemohla vrátit ještě jednou do školy? Ach jo.
Jenže pro vstup do naší školy potřebujete čip, kterým se prokážete. Já ho samozřejmě mám, ale někdy ten přístroj na ně blbne (i ráno, kdy je to taky hrozně fajn). No a hádejte, co se stalo teď? Správně, čip nefungoval. Ale nejen můj, ani ostatních. A co s tím? Museli jsme počkat, než vyjde někdo ven a pustí nás dovnitř.
Takže rychle pro mobil, ale nastává problém - ještě si musím koupit sluchátka. Teda není to tak, že bych vyloženě musela, ale v sobotu nás čekal rodinný výlet a ten bez sluchátek opravdu přežije málokdo.
Sluchátka jsem si tedy ještě koupila a musela jsem jít k babičce odnést si batoh a vzít si tašku s věcmi na přespání. K babičce dojdu včas a dokonce se můžu i na chvíli zastavit, což mě uklidní. Ještě si ověřuji čas, kdy má jet autobus a pak už musím vyrazit.
Na autobuse mezitím potkám holky a dáme se do řeči, tak jim povídám, jak se mi hrozně daří a že bych se vůbec nedivila, kdyby mi ta nová sluchátka přestala hrát a taky, že bych mohla třeba při výstupu z autobusu spadnout a rozbít si kafe, které jsem vezla Kubovi zpátky, protože ho babička nechce. Oběd totiž bere jako samozřejmost, když byl ve městě a neměl by teplé jídlo.
Autobus mi přijede ještě ke všemu pozdě a jede do Příbrami ještě déle kvůli opravě na dálnici. Do toho ještě nějaké opravy na silnici, s nimi spojené jednosměrky a objížďky a já na zastávku dorazím pomalu o 20 minut déle.
A samozřejmě mi v průběhu cesty ještě přestane hrát jedno sluchátko, jak jsem si předpověděla. A ještě té paní v obchodě říkám: "Ne, já paragon nepotřebuji." K čemu taky u sluchátek...no nevadí, příště si ho beru. Sotva stihneme s Kubou autobus a už s plným močovým měchýřem, kterému dlouhá jízda v autobuse zrovna moc neprospěla, spěcháme ke Kubovi.

Až tam ten můj den blbec končí a já se dožiju dalšího dne, kdy už je sobota 14. a na to už žádný hříčka není - naštěstí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Léčí smích?

Možná. 17.9% (5)
Ano. 64.3% (18)
Jak kdy. 10.7% (3)
Ne. 7.1% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama