Nemohla jsem přestat myslet na tu jednu jedinou věc - co budu dělat s pěti kluky. Doteď to bylo v pořádku, co víc bylo to dokonalé. A taková prkotina mi udělá čáru přes rozpočet. Pět kluků, pět kluků. Je na tom snad něco špatného? Když si to tak vezmu, všichni byli v tom vztahu spokojeni. Nezkazím tím tedy všechno to hezké? Bylo mi divně.
Ve škole jsem nechtěla o ničem přemýšlet. Na všechny otázky učitelů jsem odpovídala: "Já nevím." "Soustřeď se." Sykl na mě Dean. Ale jak jsem se měla asi soustředit?
"Radši my řekni, co mám dělat." Protočil oči. "Já jsem ti svůj názor řekl." "Jenže ty máš naprosto špatný názory." Okřikla jsem ho. "Dej na mě a prostě jim to řekni. Nejlíp všem najednou, budeš to mít i rychlejší." "No jasně." Při představě místnosti plné mých kluků - naštvaných a zrazených mi vstávaly všechny chlupy na těle.
Chtě nechtě jsem po necelém týdnu přemýšlení musela dát na Deanovu radu. Napsala jsem Petovi, Jerrymu, Hansovi, Bredovi i Nicolasovi. Všechny jsem pozvala do kavárny z obavy, že by se snad mohli poprat. K tomu Dean poznamenal, že jsem mohla udělat nějaký boj, kde bych na vítěze čekala já. Byla jsem si ale téměř jistá, že by Vyhrál Nicolas.
Při cestě do kavárny jsem nad tím vším přemýšlela. Došlo mi, že všichni u mě byli jen jednou. Kdyby mě lidé vídali pokaždé s jiným klukem, mohlo by to vzbudit podezření, ale takhle, když tu každý byl po určitém odstupu, tak to ještě nemuselo vypadat tak zle.
Zvala jsem je k sobě navíc, když naši nebyli doma, abych se vyhnula nějakému trapnému představování, které by mimo jiné znamenalo tu větu: "To je můj kluk...taky." je mnohem jednodušší to prostě nedělat.
Všichni jsou teď tady, všichni do jednoho, čekají, až přijdu. Nevěděla jsem, co jim řeknu. Byla jsem naprosto nepřipravená, ale moje nevýhoda byla, že prostě ještě nikdo nikdy nebyl ve stejné situaci jako já, aby mi mohl poradit, jak se zachovat a co třeba nedělat. Místo toho jsem na to byla sama a byla jsem tedy i patřičně nervózní.
Vzala jsem za kliku u dveří od kavárny a zhluboka jsem se nadechla. Vešla jsem do zadní místnosti, kde u každého stolu seděl jeden z mých kluků. Bylo to trochu komické, ale mě do smíchu nebylo. "Ahoj, zlato." "No kde jsi?" "Už tu čekám dlouho." "Čau." "Tak se mi stýskalo." Všechna ta slova patřila mně a nebylo divu, že se pak všichni zarazili. "Vy ji taky znáte?" Zeptal se Jerry. "Vlastně jo. Něco mi říká, že tohle není náhoda." Poznamenal Hans. "To není." Potvrdila jsem a sedla jsem si naproti nim. V hlavě mi zněla Deanova slova, kterými mě uklidňoval ještě před odchodech. "Jestli tě mají opravdu rádi, tak to pochopí. Když si to tak vezmeš, je mnohem lepší se o tebe dělit s dalšími čtyřmi kluky, než nemít z tebe ani kousek." Po těch slovech jsem ho objala a uznávám, že mi to na chvíli pomohlo, ale teď už mě nervozita zase velmi úspěšně prostoupila.
"Chtěla jsem mluvit s vámi se všemi, protože je tu jedna taková...ehm...věc, o které byste nejspíš měli vědět. Tohle je Pete - můj kluk." Místností se nesl šum. "Jerry je můj kluk ale taky...vy všichni jste." "Chceš tím říct, že..." Vypadalo to, že Nicolasově hlavě to dalo přesto celkem zabrat. "Chodím s vámi se všemi. Uvědomuji si, že je to necitelné a přinejmenším neupřímné, ale je to tak všechny vás miluji a nejspíš proto jsem se vám rozhodla svěřit." "To ti tedy máme děkovat, že nám řekneš, že se pelešíš s dalšíma klukama?" Jerry vyšiloval. "Tak hale, já se s nikým nepeleším! Prostě jsem jen...náročnější?" No to nebyla možná ta nejšťastnější volba slov. "Takže jako náročnější člověk potřebuješ víc kluků?" V podstatě to byla pravda a snad bych i řekla, že to byla z části jejich vina, protože mě nedokázali uspokojit. Jenže to jim říct nemůžu. "Mám vás všechny ráda a na každém mám ráda něco. Všichni jste úžasní a moc by mě mrzelo, kdyby s vámi byl někdo jiný." Řekla jsem s co nejsmutnějším výrazem a doufala jsem, že to třeba zapůsobí na jejich city. "Jenže ty si nás nezasloužíš." Řekl tvrdě Pete. Za ním následovali i další. Bred se na mě ještě otočil. "Měl jsem tě rád." Ten minulý čas mě rozdrtil.
Zůstala jsem v kavárně sama. Můj plán nevyšel. Ani trochu to neprobíhalo tak, jak jsem si to představovala. Nechtěla jsem žádné scény a chtěla jsem si s nimi rozumně promluvit. Nevyšlo to. Prostě to nevyšlo.
Plahočila jsem se domů a přemýšlela jsem, co budu dělat. Měla bych to zavolat Deanovi. Nejspíš mi řekne, že měl pravdu. On měl vlastně pravdu ve všem - neměla jsem chodit s tolika kluky najednou. Neměla bych radši chodit s nikým! Stejně si rozumím jenom s Deanem. Ach jo, proč mě neměli rádi? Chtěli se mnou spát, ale nemilovali mě. Nebo mě teď milovat přestali? Kdyby mě měli opravdu rádi, pochopí to. Říkal to Dean. Dean má vždycky pravdu.
Ale stejně...kdo by ustál, že jsem si našla tolik kluků? Chlapi se nejspíš neradi dělí. Mít jednu pětinu ze mě nebo nic? Opravdu by jim to mohlo stačit? Být s vědomím, že jsem ještě s dalšími kluky? Nejspíš by to nikdo neunesl. Byl to blbý nápad jim to říkat. Neměla jsem to dělat. Měla jsem si vymyslet nějakou hloupou historku a nechat to být. Prošlo by mi to spíš než tohle.
Z proudu myšlenek mě vytrhl telefon. Volal mi Dean. Vzpomněl si na mě! Je to skvělý kamarád. No vidíte a on se o mě dělit může! Jenže u přátel je to jiné. Ach jo.
Zvedla jsem telefon. "Tak co? Došlo k soubojům? Povídej, všechno mě zajímá." "Ne." Řekla jsem tiše. "A co teda bylo?" "Nic, oni...prostě odešli." "Takže je konec?" Znělo ze sluchátka, ale tón byl neutrální - nebyl ani radostný, ani smutný. "Jo. Teď jdu domů a k tomu všemu začíná pršet, budu z toho ještě nemocná..." Z telefonu se neozvala žádná odpověď. "Haló?" Zvedla jsem obočí. Co se mu stalo? "Haló?" Po chvíli křičení jsem zjistila, že se mi vybila baterka. No vida, skvělé zakončení dnešního dne. "Ještě něco?" Zakřičela jsem k nebi. V tu chvíli se zahřmělo a začalo pršet.







