close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pět kluků a jedna láska (4)

17. května 2016 v 7:17 | WhitEvil |  Pět kluků a jedna láska
Promočená jsem se vláčela domů. Dean byl jediný člověk, se kterým bych v tuto chvíli chtěla mluvit a stalo by se tak: "Kdyby se tenhle křáp nevybíjel každou půl hodinu." Řekla jsem směrem k telefonu. Byla jsem zoufalá. Potřebovala jsem pomoc, objetí a ničeho se mi nedostane. Leda tak chřipky. Co jsem komu udělala?
Musela jsem myslet na Deana. Potřebovala jsem ho. A jak se ukázalo, on byl asi jediný člověk, co potřebuje mě. Vždyť on se mnou vydržel všechny ty starosti, vydržel mých pět kluků a vždycky tu byl. A v tu chvíli jako by to do sebe všechno zapadlo. "Vždycky mě miloval." Řekla jsem polohlasem. No jasně! Proč by taky jinak říkal, že ten, kdo mě opravdu miluje, by se o mě klidně dělil, protože je lepší mít ze mě aspoň část než nic. A on se o mě dělil. Každou tu chvíli. Celou dobu vydržel poslouchat, jak je ten kluk hodný a ten zase krásný. Nikdy si nestěžoval a byl šťastný aspoň jako můj kamarád. Pane bože. Musím za ním!
Bleskově jsem se otočila a déšť nedéšť jsem vyrazila zpátky. Bylo mi úplně jedno, že jsem byla promočená jako bych se celá naložila do vany. Nevadilo mi, že sebou táhnu těžkou tašku s věcmi. A úplně mi bylo jedno, že domů přijdu pozdě. Záleželo už jen na jedné věci - dostat se k Deanovi.
Dean bydlel na okraji města, ale k mé smůle na tom opačném. Musela jsem v tomhle počasí projít celé náměstí, vymotat se uličkami a parkem, až jsem konečně stála před Deanovým domem. Stát tam byla vlastně polovina úspěchu, ale ta druhá půlka spočívala v tom, že zaklepu na ty dveře. Jenže k tomu jsme se nemohla odhodlat.
Co mu mám říct? Mám jít dovnitř a promluvit si s ním? Měla jsem si to promyslet cestou. Budu muset zazvonit. Nejspíš. Ale mně se nechce. Co když se mýlím? Co když mi řekne, že je prostě jen můj kamarád a že jsem směšná? Co když mi vyčte, že automaticky počítám s tím, že dotyčného dostanu? Možná to tak je. Přeci jen všechny, které jsem chtěla dostat, jsem taky dostala. Ale co když je Dean jiný?
Než jsem si stihla položit všechny otázky, které mě napadaly, někdo vylezl z okna. Byl to on. "Vilolet? Co tu děláš?" "Já...vybil se mi mobil." Ukazuju ho Deanovi. To je teda začátek. "Aha. A proč jsi nešla domů, vždyť hrozně prší!" "Musela jsem jít za tebou. Musela jsem ti říct, že už to vím." "Víš co?" Bála jsem se ta slova vyslovit. "Vím, že mě miluješ!" Ale odpovědi se mi nedostalo. Den beze slova zavřel okno. Naštval se? Nechce se mnou mluvit? Přijdu mu směšná? Co mám teď dělat? Zase se otočit a jít domů?
V tu ránu se Dean objevil ve dveřích, vyběhl ven a objal mě tak pevně, jak to dělala jen moje máma, když jsem byla malá. Zvedl mě do vzduchu a zatočil se mnou. Myslím, že v tu chvíli se mě tryskala voda na všechny strany, tak moc jsem byla nasáklá. Ale na ničem z toho nezáleželo. Když mě držel on, připadala jsem si tam v bezpečí. Jako by mě obklopilo nějaké zvláštní teplo a já jsem konečně byla spokojená. Cítila jsem se skvěle.
"Proč jsi mi to neřekl?" Musela jsem se zeptat. "Chtěl jsem, aby sis na to přišla sama. A doufal jsem, že se to stane co nejdřív." Přitiskla jsem ho k sobě ještě víc.
"A nechceš jít třeba dovnitř? Udělám ti čaj." Přikývla jsem a ruku v ruce jsme šli k nim. Dean neměl doma rodiče, protože pracovali dlouho do noci. Díky tomu se Dean naučil polévku z pytlíku jako žádný jiný kluk. A musím říct, že mi od něj vždycky chutnala.
U Deana jsem se převlékla do jeho suchého trička s nápisem: Nemám žádné nedostatky, jsou to speciální efekty. Dean mi donesl čaj a pustili jsme si film. Když se mi nabil telefon, zavolala jsem domů, že jsem u Deana a že prší, jestli by pro mě přijeli.
Toho večera jsme si psali dlouho do noci. Vždycky jsme vedli nekonečné konverzace, ale tentokrát to bylo jiné. Cítila jsem, že Dean přede mnou už nic neskrývá. Bylo mi tak krásně. Samým vzrušením jsem nemohla ani usnout.
Po necelém měsíci jsme o svém vztahu řekli i doma. Docela mě překvapilo, že mi naši řekli, že na tu chvíli čekali už hodně dlouho. Možná, že prostě všichni ostatní viděli to, co já ne. Asi jsem byla moc zahleděná do sestavování dokonalého kluka z pěti dalších, než abych toho perfektního objevila ve svém kamarádovi. Někdy je holt život zvláštní a všechno mi to přijde k smíchu, když se za tím teď ohlédnu. S Deanem jsme spolu už rok a já bych nemohla být šťastnější. Nakonec na mě přeci jen ta pravá láska čekala. A blíž, než jsem tušila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jste zamilovaní?

A kdo není? 23.1% (6)
Ano. 65.4% (17)
Ale už ni ne. 7.7% (2)
To tak! Ani náhodou. 3.8% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama