Jmenuji se Camile Mackesiová. Před rokem jsem žila v malé vesničce ve Wisconsinu i se svou pětičlennou rodinou. Pracovala jsem v prestižní firmě a nosila jsem domů největší peněžní příspěvky. Mohla jsem se už dávno odstěhovat, ale já jsem je měla ráda. Měli jsme k sobě blízko, i když jsme si to třeba nedávali najevo.
Jednoho dne jsem se k večeru vracela domů a spatřila jsem zhasnutá světla. U nás v rodině se chodilo spát dlouho a vzhledem k tomu, že ani proud nevypadl, jsem tušila, že je něco špatně. Dveře byly odemčené. Ještě dnes si pamatuji, jak opatrně jsem vkročila do chodby. V místnosti byl cítit chlad a naskakovala mi husí kůže. Došla jsem do obýváku, kde jsem spatřila tu spoušť. Všichni leželi na zemi - mrtví. Zakrvácená podlaha ani zdaleka nepřipomínala tu, na které jsem si ráno hrála s malou sestřičkou. Všude byla cítit jen smrt. Věděla jsem, že máme nepřátele. Když jsem byla malá, hodně jsme se stěhovali, ale posledních pět let se nám dařilo. Přestali jsme snad proto být opatrní? Ať to bylo, jak chtělo, měla jsem dům plný mrtvol.
Než jsem vůbec stačila zavolat policii, už přijeli na místo. "Kdo vás zavolal?" Řekla jsem s nadějí v hlase. "Ruce za záda! Jste zatčena!" Zněla slova z úst policisty.
Zavřeli mě na neurčito - mohou vás držet jen 48 hodin bez důkazů, že jste se dopustili zločinu. Bohužel pro mě jim i těch 48 hodin stačilo na to, aby si stihli vymyslet příběh, jak jsem zabila svou rodinu ještě v době, kdy jsem byla v práci. U soudu mé alibi neuspělo a byla jsem odsouzena. Můj trest byl ale stejně nepřiměřený. Nejprve jsem měla dostat 20 let, což samo o sobě bylo nepředstavitelné. Pak se ale přišly další faktory - má sestra byla nezletilá, čin byl velice brutální,... Navíc jsem se netvářila, že bych svého činu litovala - no a měla jsem snad, když jsem to neudělala? Slíbila jsem si, že toho hajzla najdu a vyrvu mu srdce z těla, i kdyby to bylo fyzicky nemožné. Jenže v tom mě odsoudili na doživotí.
Ve vězení to se mnou šlo ale z kopce. Ten, kdo vyvraždil svou rodinu, byť jen údajně, je pro ně póvl a tak se k němu i chovají. Nikdy jsem neměla, kde spát, bily mě a odsuzovaly. Nikdo mi mou nevinu nevěřil. Přišla jsem o všechno. Naživu zůstal už jen můj přítel Nick, který mě ale také po zprávě o tom hrozném činu zavrhl.
Byla jsem okázaná sama na sebe, jenže všichni byli proti mně. Vymyslela jsem si plán, jak se dostat z vězení, jenže při něm se mi do cesty připletl bachař, kterého jsem zneškodnila takovým způsobem, že jsem mu zlomila čelist. Byl to starší muž, takže to nebylo tak složité, když vezmeme v potaz, že adrenalin byl v plném proudu. Avšak tato nešťastná událost mnou situaci měla ještě zhoršit. Roky navíc už mi ale těžko mohli přidat, takže jsme přišli k trestu smrti.
Nikdy jsem nepochopila, jak mě mohli takhle rychle odsoudit a ještě ke všemu k trestu smrti, ale nikdo vám vysvětlení nepodá.
Ve vězení jsem si pobila ještě rok. Za tu dobu se ale roznesla zpráva, že se chystá další Poslední běh. Poslední běh je událost, kdy prostě běžíte lesem, přes louky, plavete v moři a vyhýbáte se různým překážkám, které jsou na cestě umístěné. Kdo doběhne jako první, získává milost.
Tyto běhy se pořádaly kdysi dávno a ve své době byly velmi populární. Celý váš běh sledují totiž lidé u televizních obrazovek. Ach ano, na čem ještě by se dalo vydělat, že? Lidé tu bojují o život a ostatní se u toho baví.
Naše sledování spočívá v tom, že máme na noze sledovací zařízení. Tohle zařízení byste ze sebe dostali, leda byste si usekli nohu. Nijak ho neodmontujete, nedeaktivujete ani nezničíte. Noční můra všech vězňů na útěku. I tak se ale Posledního běhu touží účastnit stovky a stovky lidí odsouzených k smrti a je na prezidentovi, aby rozhodl, kdo si účast zaslouží.
Přihlásila jsem se do běhu také a doufala jsem, že aspoň tady spravedlnost zvítězí. Když se zveřejnila stovka šťastlivců, všichni mě začali nenávidět ještě víc - byla jsem na seznamu. Potřebovala jsem trénink. Běhala jsem na dvoře, cvičila jsem a posilovala. Jedna věc byla jistá - sem už se nevrátím.







