close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední běh 2/2

12. května 2016 v 22:43 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
Když nadešel osudný den, kdy se mělo o všem rozhodnout, odvezli nás do neznámé oblasti. Všechny nás rozmístili v okruhu jednoho kilometru, ukázali nám směr, kudy máme běžet a bylo to. Dostali jsme ještě nabídku nějakého provázku nebo klubka vlny na značení cesty, luk (ale bez šípů), provaz, ale mě nejvíc zaujal nůž. Cítím se s ním bezpečně.
Soutěž započala deseti synchronizovanými výstřely. Náš běh připomínal dusot koní. Jenže koně neběhají o život, alespoň ve většině případů.
Pořád jsem na to myslela - běh má sto kilometrů, sto účastníků a jen jednoho vítěze. Nesmíme se vzájemně napadat, jinak budeme diskvalifikováni. Takže jediná možnost je nakonec stejně jen doběhnout první.
Lesem se nesou různé zvuky. Všude kolem jsou umístěny pasti a já se spoléhám jen na to, že se do žádné nechytím. Při tom se ještě snažím držet směr.
Mohla jsem běžet tak půl hodiny a byla jsem vyčerpaná. Za celý závod nedostanete ani jídlo, ani pití. Nikdo se nestará o váš zdravotní stav. Buď zemřete při běhu, nebo po něm, tak o co jde? "Hlavní je běžet." Pořád si to opakuji.
Při chůzi se snažím vydýchat a uvolnit. Necítím se moc dobře. S takovou zátěží jsem nepočítala a myšlenka na mou veřejnou popravu mě taky zrovna neutěšuje.
Zpoza stromu zaslechnu šramot. Že by další běžec? Strom opatrně obejdu s nožem v ruce, ale nikoho neobjevím. Dokonce ani žádné zvíře nezahlédnu v okolí. Ujdu ještě několik metrů a znovu mám pocit, že něco slyším. Můžu mít halucinace?
Když se vracím ke stromu, vidím, že něco vypadlo z jeho koruny. Je to cvoček, který běžně najdete na kalhotách. Ale co by dělal tam nahoře? Vždyť kalhoty na stromech nerostou, pokud vím. Zvednu zrak a spatřím sotva zletilého kluka chyceného v síti. Nechám ho tam, napadlo mě jako první. Byl to můj soupeř, s těmi se kamarádit nesmím. Na druhou stranu tam dost možná zůstane odsouzen zemřít a ani to se mi tak úplně nelíbilo. Tak fajn, vylezu pro něj.
Šplhat po stromech není zdaleka tak lehké jako ve filmech - zvlášť když vás nikdo nepopostrkuje. Vylézt až do koruny mě stálo hodně energie a řekla bych, že už v půlce cesty jsem litovala, že jsem se takhle rozhodla, ale bylo mi už líto slézt dolů a prostě odkráčet.
Nešťastníka jsem odřízla. Spadl na zem a oprašoval se. "Tohle bych od holky nečekal." "Vylézt na strom?" Prohlásila jsem po ne zrovna ladném seskoku. "Záchranu." "Proč?" "Zkušenosti. Každopádně, díky." "To je v pohodě, myslím si, že má nárok na poctivý a spravedlivý rozsudek. Tak hodně štěstí." Poplácala jsem ho po rameni a znovu jsem se rozeběhla.
Tahle akce mě stála nějaký čas a energii, ale cítila jsem se lépe. Navíc mě trochu uklidnilo, že vás můžou chytit do sítě, ze které se pak jednoduše odříznu.
Z lesa jsem za nedlouho vyběhla na louku. Začala mi připadat nekonečná - byla široká nejmíň 50 kilometrů a dlouhá skoro stejně. Docházely mi síly a musela jsme stejně zpomalit. Obloha byla zamračená a bylo slyšet hřmění. Po pár minutách začalo pršet a já jsem proběhla louku, jak nejrychleji jsem mohla, abych se aspoň na chvíli schovala do lesa. Les sice není zrovna nejlepší místo, kde být v bouřce, ale můžete se tam schovat před deštěm.
Kolik mi tak mohlo zbývat kilometrů? Už brzy mělo přijít moře, cítila jsem to. Hnala jsem se lesem jako vítr. Věděla jsem, že v plavání mě nikdo nepřekoná, rozhodně ne v plavání na velké vzdálenosti, tady si můžu získat náskok, při nejmenším dohnat ostatní.
Netrvalo dlouho a doběhla jsem ke srázu. Dost mě to překvapilo, jelikož jsem si vždycky představovala úprk po pláži, kdy se brodím vodou a mělčinou a pak začnu plavat. Na nebezpečný skok z několika metrů do neznámé vody jsem nebyla připravená.
Byla jsem celá promočená, takže studená voda pro mě neměla být problémem. Horší byl ten skok. Měla jsem z něj strach, co víc naháněl mi hrůzu. Zbývalo mi jen zhluboka se nadechnout a skočit.
Proletěla jsem vzduchem jako vystřelený šíp. Cítila jsem ten tlak vzduchu. Pak přišel náraz do vody. Měla jsem pocit, že se udusím a brzo se utopím. Ten šok mě úplně rozhodil.
Jakmile jsem se zorientovala, hledala jsem další nejbližší pevninu. Nebyla nijak zvlášť daleko a já jsem se na dlouhé plavání cítila. Přišlo mi, že se mi všechny síly najednou vrátily a vzdálenost mezi mnou a cílem se rapidně snižovala.
Za celou dobu ve vodě jsem spatřila jenom jednoho člověka. Plaval o kus přede mnou, ale podle jeho rychlosti jsem dokázala odhadnout, že ho předeženu, ještě než dopluje ke břehu. Tak se i stalo.
Z vody jsem lezla neobratně a pociťovala jsem na sobě maximální vyčerpání. Už jen posledních sto metrů k vítězství. Na běh už jsem byla příliš unavená, zvolila jsem si tedy rychlou chůzi a do běhu jsem se dala na posledních pár metrů, když jsem zjistila, že mě ten muž dohání. Proběhla jsem páskou v cíli.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Vyhrála jsem. Já jsem vyhrála ten závod! Nezemřu. Budu žít dál! Začala jsem se neskutečně radovat a v zápětí jsem si všimla skupiny novinářů běžících k nám. Vůbec jsem nevěděla, co jim řeknu. Jenže oni ke mně ani nepřišli. Co je to za mravy jít za tím druhým? Proč nechtějí mluvit se mnou?
Pak jsem zaslechla jednoho z nich: "Tak jak se cítíte po tak těsném vítězství?" Vítězství? Tak to ani náhodou! "To já jsem přeci vyhrála!" Vztekala jsem se. "Ehm, slečno, víme, že je pro vás těžké si to připustit, ale budete muset jít." Řekl jeden z nich a vedl mě pryč. Korupce, všude samá korupce. Nikomu nemůžete věřit. Nikdy!
Navzdory mým nesčetným připomínkám nikdo mé vítězství neuznal. To ale znamenalo, že mě čeká smrt. Cestou na elektrické křeslo jsem přemýšlela, jestli by se něco změnilo, kdybych běžela o trochu rychleji. Uznali by pak moje vítězství? A byla vůbec nějaká poctivá šance na výhru?
Nikomu už jsem nevěřila ani slovo. Všichni jsou to zrádci. Všichni do jednoho!
Připoutali mě na elektrické křeslo a do hlediště na druhé straně si sedlo ještě několik lidí. No jen se podívejte na moji smrt, jistě je to lepší než celovečerní film. Bylo mi z nich zle.
Počítala jsem si minuty do popravy. Měli mě popravit v pravé poledne, to je za sedm minut a dvacet tři sekund. Poslední minuty mého života a já je strávím tady. Ale asi to tak mělo být. Nejspíš jsem byla odsouzená k takové smrti. Už při zatýkání mi to mělo být jisté. Někdo si přál mou smrt a taky ji nejspíš dostane. A přeje si vůbec ještě někdo, abych zůstala naživu?
Z přemýšlení mě vytrhl prudký náraz do dveří, který skončil jejich vylomením. Stál tam ten kluk, kterému jsem pomohla. Ale co tu dělal a jak vůbec věděl, že tu budu? Nechápala jsem to.
Než jsem se z toho všeho stačila vzpamatovat, už skolil popravčího a jeho zástupce a hbitě mi rozřízl pásky kolem rukou a nohou. Vyběhli jsme ven.

Z budovy jsme se dostali za pár vteřin a pak jsme se hnali ven z města - do lesa předpokládám. "Proč jsi mě zachraňoval?" Byla to hloupá otázka, ale potřebovala jsem se na to zeptat. "Někdo mi kdysi řekl, že každý si zaslouží spravedlivý rozsudek. Řekl jsem si, že na tom něco bude." Usmál se, vzal mě za ruku a spolu jsme se vydali na náš opravdu poslední běh. Tentokrát už nás bude čekat jen spravedlivý rozsudek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama