Pokud jste četli příběh Vyvolený a Zavřená, mohla by vás zaujmout i tato básnička, kerou jsem složila tak nějak paralelně s příběhěm. Původně jsem ji nechtěla ani zveřejnit, ale nakonec jsem si řekla, proč ne, stejně mi bude je ležet v mobilu. Tak snad se bude líbit.
Zlomené zápěstí z boje, oči postrádají lesk, přála si mít oboje, teď převládá bolest a stesk. Pleť bělostná jak sníh, v ní vynikne obočí natržené, vytrácí se smích teď ve tváři Zavržené. Dříve nezlomná, pevná jak skála, nyní na dně. Jak kdysi hrdě stála, teď vzpomíná marně. K čemu jsou slova pro ty, co neslyší? Můžete znova volat na nejvyšší - bez výsledku, bez zájmu. K čemu se snažit, vždyť víš, ten, kdo tě zajmul, se bude v pekle smažit. Sebrat síly a slibovat pomstu, bojovat jak bez prahu bolesti. Rvát se jde za úctu těch, jichž sama ctí. Ač síly nestačí, mysl je pevná, smutek se potlačí. Vždyť jaká je cena? Spolkne svou hrdost, souhlasí s nabídkou, jen využít možnost, on domlouvá se s hlídkou. Její ruce ochablé sevře v těch svých, její tělo vyzáblé v jeho pažích lákavých. Pak vezme ji domů, do míst povědomých, pak poví jí k tomu pár podmínek svých. "Vezmi si mě pouze. " ta slova berou dech, odporují touze, mráz leze po zádech. A přec s tím souhlasí, teď vše napravit může. A i když s chutí prchat zápasí, vezme si ho za muže. Řekne sbohem lásce a štěstí, rozloučí se s radostí, přijme každou ránu pěstí, jen ať společnosti učiní za dosti. Tak do ticha zní rázné "ano" a přesto žije v domění, že jedno slovo, ač pevně dáno, na činech nic nemění. S nuceným úsměvem na tváři tak rychle a znenadání stojí při oltáři, již brzo budou provdaní a všechno se změní.







