close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vždy ta druhá 1/2

20. května 2016 v 14:24 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
Jmenuji se Lily Johansonová, žiji v malém městečku u hranic a pracuji jako výkonná asistentka v německé firmě. Není to nic moc, ale brzo mě čeká další povýšení, ale o tom mluvit nechci, chtěla bych vám totiž vyprávět příběh svého života a mého přátelství s Eleanor.
Když jsem Eleanor uviděla poprvé, napadlo mě, že je dobrá ve všem, na co sáhne. Když mě nazvali šikovnou, ona byla ta geniální, když mně řekli, že jsem nadaná, ona byla perfektní. Ve všem, na co si vzpomenete.
Přátelit jsme se začaly už na škole a chodily jsme spolu ven. Každý týden jsme byly někde - na diskotéce, v kině, projít se do lesa, zkrátka jsme byly nerozlučné. Dokonce i na střední školu jsme šly spolu. Po střední škole jako by se naše cesty měli rozejít - já jsem získala místo ve firmě, Eleanor pokračovala studiem na vysoké škole. Obě jsme se ale neustále navštěvovaly a trávily jsme spolu víkendy.
Asi po půl roce se Eleonor seznámila s Rodneym. Rodney byl ten typ kluka, kterého když zahlédnete na ulici, hned vás napadne, že mu to sluší. Nebyl nijak svalnatý ani tvář neměl bez chyby, ale byl to člověk, ze kterého sálala zvláštní energie, do které jste se zamilovali.
Eleonor a Rodney se seznámili vlastně náhodou v krámu, pak si spolu vyšli ven na zmrzlinu a nakonec spolu začali i chodit. Hrozně jsem jim to přála. Nedokázala jsem si představit, že by to někomu slušelo víc než jim dvěma.
Když Eleanor měla dokočit vysokou školu a já si právě začala s Todem, Rodney ji požádal o ruku. Strávily jsme měsíce a měsíce přípravami. Všichni se museli obvolat, každý musel mít volno. Jsou všechny ženy takové? Asi ano, když jde o svatbu.
A tak čas plynul, Eleanor plánovala svatbu, my s Todem jsme se k sobě nastěhovali a všechno mělo být dokonalé. V den, kdy mi oznámili, že mě s příštím měsícem čeká i vyšší pozice, jsem tuto radostnou zprávu běžela říct Todovi. V našem bytě ale bylo prázdno. Nejdříve jsem si myslela, že jen šel ven, ale pak jsem si všimla, že v koupelně chybí jeho věci. A nejen v koupelně. Jediné, co po něm zbylo, byl dopis na lednici: Lily, jsi neskutečně milá holka a vím, že s tebou jednoho dne bude někdo šťastný, ale já to nebudu. Celou tu dobu jsem se snažil, aby to fungovalo, ale prostě tam není ta chemie. Nebaví mě večer sedět a koukat na televizi, chci si víc užívat života. Doufám, že to pochopíš. Mám tě opravdu rád.
Naštvaně jsem dopis zmuchlala. Má mě rád? Opravdu? A proto mě opouští. No to je teda gól. Chtělo se mi brečet...a křičet...a rozbíjet věci. Ale místo toho všeho jsem zavolala Eleanor. Sešly jsme se nad láhví vína a dlouho do noci jsme na Toda nadávaly. Ten zmetek! V celém tom návalu vzteku jsem Eleanor ani neřekla o svém povýšení.
Ráno Eleanor odjížděla domů a já jsem strávila sobotu hledáním nového bytu. Tento byt byl pro mě až moc velký a co víc drahý. Nemohla jsem si ho sama dovolit a s koncem měsíce chci mít střechu nad hlavou.
Brzo tedy následovalo moje stěhování, se kterým mi Eleanor a Rodney pomáhali. Do svatby zbývalo 16 dní a já jsem se pomalu přestávala soustředit na svůj smutek a snažila jsem se zapomenout, že muži existují. A co byste řekli, že se stane? Eleanor měla rozlučku se svobodou - šly jsme do jednoho místního baru s jediným cílem - opít se. Lily jsme do sebe různé panáky a drinky, a když Eleanor odešla na záchod, přišel za mnou jeden muž. Byl vysoký, štíhlý, měl krásné kaštanové vlasy a nejhezčí úsměv, jaký jsem kdy viděla. Pozval mě na drink a chvíli jsme si povídali, když v tom mi došlo, že se Eleanor dlouho nevrací. Omluvila jsem se a řekla jsem mu, ať chvíli počká. Když jsem Eleanor, která na záchodě zvracela, vytáhla ven na vzduch, ohlédla jsem se na židli u baru. Byla prázdná. Asi to je osud.
Eleanor jsem odvedla domů a uložila ji do postele. Chvíli jsem si četla a pak jsem šla taky spát. Ráno jsme se s Eleanor zasmály, když jsem jí vyprávěla, jak probíhala naše cesta domů a že mi asi třikrát spadla na zem, což by také vysvětlovalo ty její modřiny.

Pořád jsem ale myslela na toho muže z baru. Jako by se mi jeho obrázek vryl do rohovky a já už ho měla vidět navždycky. Zrovna jednou jsem jela autobusem do práce - s novým bytem přišla i povinnosti jiné dopravy. Nasedla jsem do autobusu a jediné místo bylo u muže až nápadně podobného tomu z baru. Je to skutečně on? Ne, není. Co by tady taky dělal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jste zamilovaní?

A kdo není? 23.1% (6)
Ano. 65.4% (17)
Ale už ni ne. 7.7% (2)
To tak! Ani náhodou. 3.8% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama