Posadila jsem se. Chvíli jsem si ho prohlížela, ale usoudila jsem, že to on opravdu není a abych na něj tak necivěla, vyndala jsem si knihu a začala jsem si číst. Po pár stránkách se vedle mě ozval hluboký a příjemný hlas. "Teda řekl bych, že mě aspoň pozdravíš, když jsem ti koupil ten drink." Otočila jsem se na něj. Tak přeci to by on! "Ehm...já...bylo mi trapně, že jsem se tak vytratila, musela jsem odvést kamarádku domů." "To si děláš legraci? To já jsem pak zmizel - volali mi z mého bytu - někdo se tam vloupal a sousedé zavolali policii." "Pane bože, to mě mrzí." Usmál se. "To nevadí. Stejně jsem tam neměl nic cenného, takové věci mám v trezoru u rodičů a v práci." "To je chytré." "Mimochodem, jsem Jerry. Ty?" Chvíli jsem se zarazila i nad tak jednoduchou odpovědí. To jsem si totiž všimla těch jeho úžasných očí. "Já...jsem Lily." "Dobrá, Lily, chtěla bys někdy zajít třeba na kávu?" "Moc ráda." A s tímto rozhovorem to vlastně všechno začalo.
S Jerrym jsme se scházeli skoro pořád, a když se mu už podruhé vloupali do bytu, domluvili jsme se, že se na nějaký čas nastěhuje ke mně. Já doufala, že to bude natrvalo. Chystala jsem se o něm říct Eleanor a doufala jsem, že bude mou radost sdílet. Než jsem ale stačila něco stačila říct, začala mluvit ona. "Lily, já...chtěla bych od tebe poradit. Víš, kdysi jsem byla zamilovaná do toho kluka z Anglie, vzpomínáš?" Pátrala jsem v paměti. "No?" "On se vrátil. Sešli jsme se a...já ho miluju." "Eleanor, vždyť ty se máš vdávat!" Nemohla jsem uvěřit svým uším. "Já vím. Taky se snažím na to myslet, ale ty city asi ještě úplně nezmizely a já...já nevím, jestli si chci Rodneyho vzít." Asi hodinu mi povídala o tom, že ho miluje a že chce utéct ze svatby. Mimochodem ta se měla konat příští sobotu. Nakonec mi ukázala fotku její velké lásky. Můžete hádat, kdo to asi byl - můj Jerry. Básnila mi o něm ještě takovou dobu a já pochopila, že on si jistě vybere ji. Proč by taky ne? Je krásná, chytrá a vlastně všechno, co by kdokoli mohl chtít. Já jsem ta milá. Ta navždy druhá.
S Jerrym jsem o tom nemluvila. Jenže, jak se blížila svatba, měla jsem potřebu se ho na to zeptat. Pak to všechno nakonec vyplynulo z kontextu a Jerry řekl, že se mu také líbí. Měli být spolu. Řekla jsem mu o tom, že Eleanor chce utéct ze svatby a že chci, aby šel s ní. "Ale tebe mám taky rád." Usmála jsem se, abych přehlušila ten smutek uvnitř. "Já tebe taky, ale tohle je správné. Se mnou bys nikdy nebyl šťastný, když víš, že bys mohl být s ní." Jerry na to odešel beze slova a v tom vyšla Eleanor z obýváku. "Co tady děláš?" Řekla jsem vyděšeně. "Přišla jsem si s Jerrym o všem promluvit. Už mám letenky a mohli jsme před svatbou zmizet. V tom jsi přišla ty, já jsem zpanikařila a musela jsem se schovat. Všechno jsem to slyšela a musím říct, že už jsem tě mnohokrát viděla zamilovanou, ale teď...teď je to něco jiného. Miluješ ho natolik, že bys pro jeho štěstí obětovala to svoje. To je pravá láska. A ještě víc je to pravé přátelství, když bys byla ochotna sledovat nás dva spolu. Ale víš, já tohle nechci. Chci, abyste byli spolu. Moje platonická láska nikdy nemůže nahradit tvou pravou. Chci, abyste oba přišli na mou svatbu a chci, abyste na ten výlet jeli spolu." Dala mi do ruky letenky. "Já to nechápu, miluješ ho, ne?" "Nikdo mi nestojí za rozbité přátelství. V sobotu si vezmu Rodneyho. Chceme spolu začít bydlet a kdo ví. Možná jen panikařím z té svatby, už mi z toho jde hlava kolem. Ale teď mám vlastně ještě půl hodiny, nechceš zajít do kavárny?" A tak jsem plna překvapení souhlasila.
Eleanor si nakonec opravdu vzala Rodneyho, já s Jerrym už jsme spolu bydlet zůstali a brzo jsme si hledali větší byt. Po naší koupi jsme zjistili, že Eleanor a Rodney koupili dům o dvě ulice dál. Eleanor brzo otěhotněla a ze mě a Jerryho se stala teta a strejda. Chodili jsme malého hlídat a já jsme tak přemýšlela nad tím, jak je to všechno zvláštní. Asi mi bylo souzeno potkat Jerryho v tom baru, protože jinak by s ním Eleanor utekla a tohle by se nikdy nestalo. Ale ještě víc mi bylo souzeno být s Eleanor tou nejlepší kamarádkou. Nikdy jsme si nemyslela, že by naše pouto mohlo být tak silné, ale věděla jsem, že když je šťastná ona, jsem i já.







