Když jsem byla malá, měli jsme s tátou hodně peněz, dá se říct, že jsme patřili k vyšší vrstvě společnosti. Pamatuji si na náš velký dům, krásný statek a dokonce i služebnou. Všechno to ale postupem času začalo mizet. Můj otec nikdy moc nepracoval a s takovým přístupem je jasné, že peníze brzy dojdou.
Nakonec jsme se z našeho úchvatného domu museli vystěhovat, opustili jsme statek s rozpadající se stodolou, prodali jsme poslední hladovějící krávu, která nám zbyla, a jeli jsme si hledat místo jinam. Přestěhovali jsme se do města nedaleko od královského zámku. Občas za jasných dnů jste z věže kostela mohli zhlédnout mohutné hradby s majestátními věžemi.
Navzdory všem pokusům o nový začátek jsme se ale opět zadlužili. Můj otec byl věčně opilý a já jsem se za svůj život naučila jen podojit krávu, uklidit dům a něco málo uvařit. Peněz jsme měli opravdu málo a usínání s kručením v břiše bylo na každodenním programu.
Myslím, že teď snad ani nemusím říkat, k čemu nás naše zoufalá situace nutila - začali jsme krást. Lidé na zloděje nepohlížejí moc dobře, a když vás při tom chytí, jdete nelítostně do žaláře. Proto vás chytit nesmí. S tátou jsme v tom měli praxi. Při dodávkách zásob do královského města, které pocházeli částečně i z naší čtvrti, jsme se vždy jakoby náhodou nachomýtli u městské brány. Občas jsme rozpoutali rozruch, někdy jsme zabavili stráže. Vždy to nějak šlo, a kdyby se náhodou vyskytl problém, neexistovalo nic, co by nevyřešilo pár polibků, případně rána hliněným džbánem do hlavy. Pak už jen rychle utíkat a doma si užít vytoužené odměny. Samozřejmě naše úlovky nebyly nikterak velké, navíc jsme musleli krást s časovým odstupem a u různých bran, ale život to byl dobrodružný a něco uvnitř mě se s ním ztotožňovalo.
Zrovna dnes jsme si potřebovali obstarat chléb. U hradeb bylo nevídaně rušno a můj otec měl rozptýlit stráže, ale když jsem si strkala bochník chleba pod zástěru, zavrávoral, spadl na mě, mně vypadl chléb a ve chvíli už mě chytal jeden strážný za ruku. Vyjekla jsem. Kde je ten džbán, kdy ho člověk potřebuje? Vrazila jsem mu jednu ránu pěstí do obličeje, ale kromě křupnutí mých kloubů to nemělo žádný efekt. Ve chvíli už držel i mou druhou ruku, svázal mi je provazem a odtáhl mě pryč.
Můj otec dostal celu hned vedle mě a samozřejmě vymýšlel, jak se odsud dostat ven. "Mám nápad, pojď sem." Zavolal na mě. Naklonila jsem se k němu. Strhl mi přívěsek z krku. "Hej ty, jakou má tohle cenu?" Nestačila jsem ani protestovat a už k nám přišel hlídač, aby si ho prohlédl. "Rozhodně větší než ty, trhane." "Když Vám ho dám, pustíte mě?" Hlídač zvedl oči k náhrdelníku. "Klidně." Otevřel celu. Táta se ke mně zběžně naklonil a slíbil, že se pro mě vrátí. Bála jsem se toho. Ne, že bych snad otci nevěřila, ale nebyl tak dobrý zloděj jako já, neměl to v sobě a mohlo by nás to stát všechno.
A tak jsme skončili tady - v temném žaláři s malým okýnkem se mřížemi, které vedlo na ulici přesně ve výšce kotníků a jediný pohled, který se mi naskýtal, byl na špinavou louži, kterou sem tam prošel opilec z místní hospůdky. Choulila jsem se na zemi a na mou tvář dopadl měsíční svit. Byl tak krásný, čistý a nevinný. Usmála jsem se a pokusila jsem se usnout.
Jakmile mě opustil chlad, zaslechla jsem hlasy. Někdo sem zrovna přišel. Rozhodla jsem se nenápadně naslouchat. "Za to Vám ale nestojí." Řekl hlídač. "Nic ve zlém, ale o tom rozhoduji sám." Řekl nějaký neznámý hlas. Můj otec to jistě nebyl. "Dobrá tedy. Je vaše, ale postarejte se o to, ať tady neskončí za pár dní znovu." "Spolehněte se." Samozřejmě mi došlo, že se mluví o mně. Vždyť tady ani nikdo jiný nebyl. A nebylo divu, místní stráže jsou k ničemu.
Mříže se otevřely. "No tak vstávej." Hrubě mě vytáhl za ruku. "Je vaše." No skvělé, teď jsem ještě něčí majetek.
Vyšli jsme na ulici. Otočila jsem se na svého vykupitele. "Nevím, co si od toho slibujete, ale já s vámi nikam nepůjdu." Řekla jsem důsledně. "Nic takového nechci. Jen pochválit ten medailon." On ho měl? To mě přimělo se k němu konečně otočit. "Vraťte mi ho!" Zasmál se. "Klidně, pro tebe má jistě větší cenu." Dal mi ho do ruky. "Děkuji." "Jen by mě zajímalo...Mnoho lidí má Madelaine jako vzor, ale ještě nikdy jsem neviděl, že by měli její kresbu ve svém medailonku a ještě na něm tak lpěli. Jaký je tvůj důvod?" "Vy ji znáte?" Z nějakého důvodu jsem mu musela vykat. "Znám. Otázkou je, odkud ji znáš ty." "Vlastně je to moje babička." Řekla jsem napůl stydlivě, ale zároveň hrdě. "Babička? Tedy slyšel jsem, že měla dítě, ale nikde jsme nenašli písemné důkazy." "No očividně měla - syna Richrada. To je můj otec." Ten muž se podivil. "Ten, který tě klidně nechal zavřít? Zdá se, že její geny se moc neprokázaly." "Myslím, že toho od ní moc nezdědil."
Na chvíli nastalo ticho. "No, tak děkuji za záchranu a popovídání, ale já už bych se měla vrátit domů." "Ne, ty nikam nepůjdeš. Chci ti něco ukázat." Vzal mě za ruku a já měla pocit, že nemá cenu se bouřit. A tak jsem se uprostřed noci vydali někam daleko a já jen mohla doufat, že mě tohle rozhodnutí nebude stát život.







