close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Až slunce zapadne 1/3

6. června 2016 v 22:44 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
Když mi bylo sotva patnáct, můj otec zemřel. Do té doby už jsem zažila mnoho věcí - každodenní hádky rodičů, než se rozvedli, naše stěhování a příchod do nové školy. Ve škole mě nikdo neměl rád, byla jsem tou černou ovcí, se kterou se nikdo nebaví. Můj táta byl však ten, který mě vždycky podporoval a snažil se mě postrčit dál. Jakmile táta zemřel, následovaly soudy a rozhodnutí o svěření do péče mé matce.
Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem matku viděla jen jako malá. Neplatila na mě alimenty ani se o mě nezajímala. Jako dítě jsem to nechápala. Nebyla jako ostatní matky, které se zajímaly o své děti, kupovaly jim dárky a hrály si s nimi. Ta moje nic takového nedělala, táta říkal, že je na tom špatně a má svoje starosti a mně to bylo jedno, vystačili jsme si sami dva. Teď jsem se k ní ale měla stěhovat.
S tátou jsme bydleli v centru, máma bydlela v odlehlé části na předměstí. Domy zde byly šedé...stejně jako duše lidí v nich. Každý tu působil tak zvláštně depresivně.
Dům mojí matky byl plný haraburdí. Bydlela v něm ještě se svým novým přítelem, který platil nájem. Vlastně ani nevím, jestli máma někdy pracovala. Podle mě se prostě nechává vydržovat. Je to nechutné.
Můj pokoj byl v podkroví. Byla tu spousta prachu a smetí, ale brzo jsem jej poklidila a tak se můj pokoj stal tím nejčistějším v domě.
První měsíc utekl jako voda. S mámou jsem nijak zvlášť nemluvila, její přítel Henry mě jen varoval, ať se moc dlouho nezdržuji venku, že je to tu nebezpečné, a tím to pro mě haslo. V té době jsem také chodila ještě do školy a učení zabralo veškerý můj volný čas. Ani jsem nestihla přemýšlet o tomhle místě.
O prázdninách ale nastala zásadní změna. Jako první rána bylo oznámení, že matka čeká dítě. Nic ve zlém, ale nedovedu si představit, že by se zvládla postarat o malé miminko, když zanedbávala ani mě. S jejím těhotenstvím se táhly také výkyvy nálad a ještě ke všemu kouření cigaret. Nejen, že to bylo nezdravé pro dítě, ale i já jsem z toho pachu měla zdravotní problémy a záchvaty kašle. Ji to nezajímalo.
Přes den máma chodila ven na nákupy a po restauracích. Já jsem si vždy něco k jídlu uvařila a většinou jsem po tom šla spát. V noci se totiž usnout nedalo - jako by se se západem slunce ve všech lidech v naší ulici probouzely veškeré jejich špatné vlastnosti. Rozbíjeli se věci, křičelo se, pilo se a tak nějak bylo pořád co slyšet.
A co tedy dělat v noci? Rozhodla jsem se chodit venku. Jednak mi ten kouř doma vadil a jednak jsem zastávala názor, že je tu v noci bezpečněji, jelikož se každý zabýval svými problémy. Postupem času jsem si to místo začala prohlížet. Každý dům byl zcela jiný, s jinými lidmi i příběhem. Všude na vás ale sálal pach smutku a deprese. Necítila jsem se tady dobře. Tohle místo bylo zvláštní, z lidí vysávalo energii i radost.
A jak jsem se tak procházela a prohlížela jsem si domy kolem, spatřila jsem něco neobvyklého. Ano, neobvyklého, i na tohle místo. Někdo mě pozoroval. Z okna ze třetího patra na mě zírala chlapecká tvář s blonďatými dlouhými vlasy. Ani nezmizel, když jsem si ho všimla. Pořád zíral. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že musím zjistit, kdo to je.
Druhý den jsem se vypravila k tomu domu. V okně nikdo nebyl. Ten kluk byl v mém věku, rozhodně nemohl pracovat. Bude přeci doma. Rozhodla jsem se zazvonit. Nikdo mi neotvíral. Oči jsem nespouštěla z toho okna. V tom se v něm znovu objevila ta stejná tvář, možná jen trochu rozespalejší. "Otevři!" Křikla jsem. Řekla bych, že mě slyšelo i několik dalších lidí, ale jako vždy mi nikdo nevěnoval pozornost.
Ta tvář se na mě pořád dívala z okna, dovnitř mě nepustí. Ne dobrovolně. Přemýšlela jsem, jak se do toho domu dostanu. Věděla jsem, že jeho zahrada sousedí s Rotthajmovými. Byl to postarší pár, který se neustále hádal a co víc, hádali se pořád o té samé věci - o jejich kočce. Paní Rotthajmová ji přímo nesnášela, neustále na ni nadávala, že jí roztrhala prádlo a kdesi cosi a pan Rotthajm se kočky přirozeně zastával. Párkrát jsem ho s ní viděla, byl na ni fixovaný. Říkal jí miláčku a bez ní snad nikam nechodil. Minule se paní Rotthajmová ale naštvala natolik, až prohlásila, že tu kočku vypustí ven. Na zahradě uvolnila několik planěk u plotu a vyčkávala na vhodnou chvíli.
Ptáte se, jak to všechno vím? No když vás nikdo neposlouchá, naučíte se naslouchat cizím. Když si vás nikdo nevšímá, naučíte se pozorovat jiné. A tak to u mě bylo vždycky - všímala jsem si věcí, kterých jiní ne a tohle bylo poprvé, co se mi to opravdu mohlo hodit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama