Když mi bylo sotva patnáct, můj otec zemřel. Do té doby už jsem zažila mnoho věcí - každodenní hádky rodičů, než se rozvedli, naše stěhování a příchod do nové školy. Ve škole mě nikdo neměl rád, byla jsem tou černou ovcí, se kterou se nikdo nebaví. Můj táta byl však ten, který mě vždycky podporoval a snažil se mě postrčit dál. Jakmile táta zemřel, následovaly soudy a rozhodnutí o svěření do péče mé matce.
Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem matku viděla jen jako malá. Neplatila na mě alimenty ani se o mě nezajímala. Jako dítě jsem to nechápala. Nebyla jako ostatní matky, které se zajímaly o své děti, kupovaly jim dárky a hrály si s nimi. Ta moje nic takového nedělala, táta říkal, že je na tom špatně a má svoje starosti a mně to bylo jedno, vystačili jsme si sami dva. Teď jsem se k ní ale měla stěhovat.
S tátou jsme bydleli v centru, máma bydlela v odlehlé části na předměstí. Domy zde byly šedé...stejně jako duše lidí v nich. Každý tu působil tak zvláštně depresivně.
Dům mojí matky byl plný haraburdí. Bydlela v něm ještě se svým novým přítelem, který platil nájem. Vlastně ani nevím, jestli máma někdy pracovala. Podle mě se prostě nechává vydržovat. Je to nechutné.
Můj pokoj byl v podkroví. Byla tu spousta prachu a smetí, ale brzo jsem jej poklidila a tak se můj pokoj stal tím nejčistějším v domě.
První měsíc utekl jako voda. S mámou jsem nijak zvlášť nemluvila, její přítel Henry mě jen varoval, ať se moc dlouho nezdržuji venku, že je to tu nebezpečné, a tím to pro mě haslo. V té době jsem také chodila ještě do školy a učení zabralo veškerý můj volný čas. Ani jsem nestihla přemýšlet o tomhle místě.
O prázdninách ale nastala zásadní změna. Jako první rána bylo oznámení, že matka čeká dítě. Nic ve zlém, ale nedovedu si představit, že by se zvládla postarat o malé miminko, když zanedbávala ani mě. S jejím těhotenstvím se táhly také výkyvy nálad a ještě ke všemu kouření cigaret. Nejen, že to bylo nezdravé pro dítě, ale i já jsem z toho pachu měla zdravotní problémy a záchvaty kašle. Ji to nezajímalo.
Přes den máma chodila ven na nákupy a po restauracích. Já jsem si vždy něco k jídlu uvařila a většinou jsem po tom šla spát. V noci se totiž usnout nedalo - jako by se se západem slunce ve všech lidech v naší ulici probouzely veškeré jejich špatné vlastnosti. Rozbíjeli se věci, křičelo se, pilo se a tak nějak bylo pořád co slyšet.
A co tedy dělat v noci? Rozhodla jsem se chodit venku. Jednak mi ten kouř doma vadil a jednak jsem zastávala názor, že je tu v noci bezpečněji, jelikož se každý zabýval svými problémy. Postupem času jsem si to místo začala prohlížet. Každý dům byl zcela jiný, s jinými lidmi i příběhem. Všude na vás ale sálal pach smutku a deprese. Necítila jsem se tady dobře. Tohle místo bylo zvláštní, z lidí vysávalo energii i radost.
A jak jsem se tak procházela a prohlížela jsem si domy kolem, spatřila jsem něco neobvyklého. Ano, neobvyklého, i na tohle místo. Někdo mě pozoroval. Z okna ze třetího patra na mě zírala chlapecká tvář s blonďatými dlouhými vlasy. Ani nezmizel, když jsem si ho všimla. Pořád zíral. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že musím zjistit, kdo to je.
Druhý den jsem se vypravila k tomu domu. V okně nikdo nebyl. Ten kluk byl v mém věku, rozhodně nemohl pracovat. Bude přeci doma. Rozhodla jsem se zazvonit. Nikdo mi neotvíral. Oči jsem nespouštěla z toho okna. V tom se v něm znovu objevila ta stejná tvář, možná jen trochu rozespalejší. "Otevři!" Křikla jsem. Řekla bych, že mě slyšelo i několik dalších lidí, ale jako vždy mi nikdo nevěnoval pozornost.
Ta tvář se na mě pořád dívala z okna, dovnitř mě nepustí. Ne dobrovolně. Přemýšlela jsem, jak se do toho domu dostanu. Věděla jsem, že jeho zahrada sousedí s Rotthajmovými. Byl to postarší pár, který se neustále hádal a co víc, hádali se pořád o té samé věci - o jejich kočce. Paní Rotthajmová ji přímo nesnášela, neustále na ni nadávala, že jí roztrhala prádlo a kdesi cosi a pan Rotthajm se kočky přirozeně zastával. Párkrát jsem ho s ní viděla, byl na ni fixovaný. Říkal jí miláčku a bez ní snad nikam nechodil. Minule se paní Rotthajmová ale naštvala natolik, až prohlásila, že tu kočku vypustí ven. Na zahradě uvolnila několik planěk u plotu a vyčkávala na vhodnou chvíli.
Ptáte se, jak to všechno vím? No když vás nikdo neposlouchá, naučíte se naslouchat cizím. Když si vás nikdo nevšímá, naučíte se pozorovat jiné. A tak to u mě bylo vždycky - všímala jsem si věcí, kterých jiní ne a tohle bylo poprvé, co se mi to opravdu mohlo hodit.







