Protáhla jsem se dírou v plotě a cestou jsme si několikrát zanadávala, že je jejich kočka příšerně hubená. Kdo se má do té škvíry vejít? Opatrně jsem rozhrnula seschlé tuje a dostala jsem se konečně na zahradu onoho kluka. Ze záhonu jsem vzala malý kamínek a hodila jsem ho na sklo. Musela jsem to několikrát zopakovat, než přišel k oknu. S udiveným výrazem ve tváři okno otevřel. "Jak ses sem dostala?" "Prostě tak. Pusť mě dovnitř!" Naštvaně jsem dala ruce v bok. "Ani mě nehne." Pronesl tím hlasem, který můžete slyšet u starých nevrlých lidí, kteří si přejí, abyste je prostě nechali na pokoji. V této ulici jsem však takový tón slýchala moc často.
Výhružným tónem jsem to zopakovala: "Otevři!" Nic. Vzala jsem tedy do ruky jeden z větších kamenů a vyhrožovala jsem dál. "Jestli mě nepustíš dovnitř, rozbiju to okno." Už jsem se dokonce napřahovala a přiznám si, že jsem se i trochu těšila, až ten šutr proletí oknem, sklo se roztříští a všude bude spoušť. Vždycky jsem měla nutkání něco rozbít, prostě to rozmlátit a vybít ze sebe všechen tem vztek, tu bolest, tu zlost na všechny kolem - na tátu, že mě opustil, na mámu, že je tak nezodpovědná a ze všeho nejvíc na ty pitomce kolem, co se chovají jako hulváti a pořád jenom křičí. Když v tom se otevřely dveře.
Přede mnou stál kluk s blond vlasy zastrkanýma za ušima, tričkem s nápisem Mac Caroline, což měla zřejmě být nějaká rádoby známá kapela, a tepláky smutné šedé barvy. Ani nic neřekl, zatáhl mě dovnitř. Jeho sevření bylo vcelku silné, až mě to zabolelo. "Jestli chceš mluvit, tak mluv." Řekl najednou sebevědomým hlasem. "Proč mě v noci sleduješ?" Udržovala jsem si od něj dostatečný odstup. "Sleduji dění venku, ty mi vždycky akorát vlezeš do cesty." "To není pravda! Viděla jsem tě! Díváš se na mě!" "Když si to myslíš." Zasmál se a šel po schodech nahoru. No tak já přeci nejsem blázen!
Schody jsem vybíhala rychle za ním. Byly pěkně, dřevěná a udržované. "Chci vědět, proč to děláš!" Prudce se otočil. "Všímáš si někdy lidí kolem sebe?" "Ano." Někdy až moc. "Stejně tak i já. A všiml jsem si, jak smutní, zoufalí a depresivní jsou lidé tady. Ale ty...jako by na tebe tohle místo ani nepůsobilo. Jsi smutná, ale tak nějak divně. Nezapadáš sem." "Já nezapadám nikam." Je to pravda. Vždycky jsem byla na okraji společnosti, dokonce i tady.
"Něco ti povím. Znáš Dawartovi? Přestěhovali se sem před třemi lety, aby zapomněli na to, že jim zemřela dcera. Ale to se nepovedlo. Od té doby se hádají a jeden druhému to vyčítá. Nebo ten starý domek na konci ulice." "Ten zarostlý?" Jednou jsem tam šla, dům je ale celý porostlý břečťanem, kolem jsou husté keře a růže. "Myslela jsem, že je opuštěný." "To já taky. Vypravil jsem se ten dům prozkoumat a dokážeš si představit můj výraz, když jsem uvnitř našel člověka, živého. Ten muž, pan Marko, tady žil jako první. Je to taky dost velký podivín - celé dny jen sedí a někam kouká. Ani si nečte, nekouká na televizi. Není divu, když je tady tak dlouho. Všichni jsou tady nešťastní." V tom mě něco napadlo. "A jaký je tvůj příběh?" "Jako malej jsem byl šikanovaný dítě. Stěhoval jsem se ze školy do školy, byly se mnou pořád jen problémy, až mě nakonec vyhodili. Od té doby jsem tady." "A co tu tak děláš?" Očima jsem projela jeho pokoj. Vím, že je to neslušné, ale co mám tak dělat, když už mě sem dotáhl, aspoň se porozhlédnu. "Tak různě." Já už ale objevila něco zajímavého. Byl to sice jen list papíru, ale to, co bylo na něm, bylo silné. Několik slov nedbale načmáraných, ale hlubokých.
Nakreslíš růži a k ní zátiší,
mocný nástroj dřímáš v rukách.
V noci křičíš a nikdo neslyší,
koho by zajímala tvoje muka?
Koho by zajímal tvůj cit?
Tvé jizvy na srdci nikdo nevidí,
Neboj se prohlédnout slunce svit,
Ostatní ti to jen závidí.
Ač půjdeš sama, půjdeš s odvahou,
nenecháš v sobě touhu hnít,
tvé pokusy nazvali marnou snahou,
ty necháš jejich křik do ticha znít.
"Páni, to je dost silné. To zpívají Mac Caroline?" "Co?" Podivil se, že znám to jménem. "To triko." Ukázala jsem na něj. "Ach tak, ne. To jsem složil já." "Ty skládáš?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Do někoho takového bych to neřekla. "Příležitostně. Pomáhá to." "A proč tak depresivně?" "Žádné šťastné myšlenky nemám."







