Povídali jsme si ještě dlouho, až jsem uslyšela známý křik - moje máma. Zběžně jsem se rozloučila. "Jo mimochodem, jsem Fred." "Já Lisa." Křikla jsem už na schodech a zamířila jsem do našeho domu.
Matka měla velké bolesti v břiše, okamžitě jsem zavolala záchranku, jelikož my jsme auto neměli a já vlastně ani neuměla řídit. Odvezli ji do nemocnice, kde zůstala ještě několik dní. Kvůli špatnému životnímu stylu měla problémy v těhotenství. Za pár měsíců porodila - předčasně.
V té době jsme se s Fredem začali vídat. Líbily se mi jeho básně a on obdivoval, že ještě stále tady nepropadám depresím. Až s vlnou veder přišlo velké odhalení. Freda jsem vždy viděla v mikinách nebo trikách s dlouhým rukávem, nepokládala jsme to za divné, v domě měli chlad a tak vůbec, ale když si přede mnou jednou mikinu sundal, objevila jsem jizvy na zápěstí. Jistě to znáte, když strouháte sýr na struhadle, že se v něm vytvoří několik rýh vedle sebe, často velmi těsně u sebe. Takhle nějak vypadaly jeho ruce. Snažila jsem se zjistit, proč to dělá.
"Nečekám, že to budeš chápat. Ty třeba brečíš, já se svým smutkem dusím, ty křičíš do polštáře, já křičím ve své hlavě. Ty nějak přežíváš, ale já bojuji s touhou zemřít."
Následující dny jsem strávila, brouzdáním po internetu a hledáním, jak takovým lidem pomoci. Dokonce jsem u něj jednou zůstala přes noc. To tyhle stavy totiž sílí. Povídali jsme si pravdu dlouho, u něj doma nikdo jiný nebyl. Po několika hodinách mi řekl, že jsem první dívka, která se o něj zajímá. Uvědomila jsem si, že já takhle blízký vztah měla jen se svým otcem. Brzo po té mě políbil. Naše city byly hrozně zvláštní a nepopsatelné. Podstatné ale bylo, že se Fred po dlouhé době přestal sebepoškozovat.
Zatímco se Fred snažil najít pozitiva na životě, já jsem se starala o svého mladšího bratra. Mámin přítel se od nás odstěhoval a máma začala kouřit, jako kouří snad jen komíny ve velkých městech. Dalo se také čekat, že s penězi nevyjdeme, když nikdo z nás nepracoval. Jakmile jsme se dostaly do dluhů, oznámila mi máma, že si musím najít práci. Ona přeci měla pečovat o dítě.
Začala jsem pracovat jako prodavačka, ale za těch několik hodit jsem se vždy tak unavila, že už mi nezbyla energie na učení. Ve škole jsem se hned na začátku roku zhoršila. Ze všeho mi vycházely pětky a já věděla, že se to nezlepší. "Hrozí mi vyhazov, chápeš to?" Oznamovala jsem mámě se slzami v očích. Nezajímalo ji to. Jak by mohlo. Nikdy se nezajímala o někoho jiného. Nechápu, jak se jí mohl táta tak zastávat. Jak vlastně mohl s někým takovým mít dítě? Neměla jsem energii na další hádku, která skončí jejím brekem, aby ve mně vyvolala soucit a já nakonec souhlasila, že jí pomůžu. Sebrala jsem a šla jsem do mého pokoje.
Ze svého platu jsem tak nějak pokryla nájem, nakoupila trochu jídla a mámě jsem dávala malé příspěvky na malého. Moc dobře jsem si uvědomovala, že tohle nemůžu zvládnout.
Padla jsem na postel a snažila jsem se nemyslet na tolik vytoužený útěk z domova. Nechtěla jsem tady mámu nechat, ale na druhou stranu, co to bylo za matku, když se takhle chová ke své dceři? Zabořila jsem obličej do polštáře, aby mi slzy netekly po tváři. V tom jsem uslyšela nějaký neobvyklý zvuk. Byl to kamínek, který přistál na mé okno. Je zvláštní, že jsem přes všechen ten hluk kolem dokázala rozlišit tak jemný zvuk. Přistoupila jsem k oknu. Dole na ulici stál Fred a mával. "Věděl jsem, že nebudeš spát. Můžu nahoru?" Ohlédla jsem se. Máma měla ložnici také nahoře, ale většinou po večerech byla dole, kde kouřila a nově i pila. "Máma by si tě všimla." "A co když vylezu k tobě?"
Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se Fredovo hubené tělo škrabala do patra k mému oknu. Několikrát málem spadl. Bylo to o nervy, ale nakonec se ke mně dostal. Pomohla jsem mu nahoru. "Dlouho jsem tě neviděl venku, stalo se něco?" Pokrčila jsem ramena. "Děje se toho docela dost. Máma se ani pořádně nepostará o malého, já musím chodit do práce a ze školy mě brzo vylejou. Bývala jsem dobrá, víš. Jako opravdu dobrá. Nikdo mě ve škole neměl rád, kromě učitelů. Možná proto, že mě dávali za příklad, mě ostatní nemuseli. Asi to všem jen ztěžuju." Sklonila jsem hlavu. Jeho hrubé prsty mi přejely po tváři a utřely slzy. "Vím, že to bude znít dost pitomě, ale jestli tohle někdo zvládne, tak ty. Podívej se na tuhle ulici - je plná ztroskotanců a já k nim patřil taky. Pak se tu jednoho dne objevíš a převrátíš můj svět naruby. Si jiná. Máš v sobě nějakou zvláštní sílu, o které se ostatním ani nesní. Nemůžeš to vzdát." Přikývla jsem a objala ho.
Ani nevím, kdy jsem usnula v jeho objetí, ale ráno mě vzbudilo vrzání okna, když ho otvíral. "Musím už jít, nechtěl jsem tě budit. Večer tě někam vezmu." "Dobře." Dala jsem mu letmou pusu na tvář a utíkala jsem do školy.
Večer jsem si oblékla tmavé džíny a šedivou mikinu. Z domu jsem vyšla hlavními dveřmi a jsem si dost jistá, že si toho máma všimla, ale bylo mi to jedno a jí mohlo taky.
Fred měl tričko s krátkými rukávy a první, čeho jsem si všimla, byly zhojené jizvy na jeho rukou. Dělalo mi to radost. "Chci ti něco ukázat." Vzal mě za ruku, šli jsme kousek lesem. Bylo to zvláštní, ale já se vůbec nebála. Nakonec jsme došli k rybníku. Sedli jsme si na břehu. "Vidíš ten měsíc? Jak se odráží na hladině? Tenhle pohled miluji." "Je to nádhera." Uprostřed noci to byl uchvacující zážitek. "Dlouho jsem tu nebyl, už ani nevím, proč. Asi nebylo s kým." Usmála jsem se a položila jsem si hlavu na jeho rameno. "Něco jsem ti napsal." Řekla a začal šátrat v kapse.
Máš duši bojovníka
a tělo panny,
víš, co se říká -
nikdy nejsme sami.
Když v temnotě se potácím,
ty rozzáříš můj svět,
když v zoufalství se utápím,
ty náladu mi zvedneš hned.
Myslel jsem, že už nezvládnu žít,
teď se smrti bojím.
S tebou mi srdce zase buší
a rány se zahojí.
Dalas mi sílu,
kterou mi ostatní vzali,
nalezl jsem novou víru,
kterou mi jiní nedali.
Tak až se ujistím, že jenom nesním,
odvedu tě někam, kde budeš jen mou,
společně projdeme tmou
a jestli někdy zemřu, tak v náručí tvým.
Rozbrečela jsem se. "To je nádherný." Fred mě objal. "Bylo to jen tak narychlo, ale je to od srdce. Chtěl jsem, abys to slyšela." "Vážím si toho." "Víš, nikdy se o mě nikdo nezajímal - máma je alkoholička, otec od nás odešel a já jsem pořád sám, ale teď už se tak nějak sám necítím, chápeš?" "Chápu."
Asi týden po tom ze školy poslali na mámu sociálku. Samozřejmě našli byt neuklizený, mámu v obýváku na křesle a plačící dítě v postýlce. Já jsem byla tou dobou v práci. Bylo rozhodnuto - máma se o nás nedokáže postarat. O mě se přihlásil tátův bratr z Anglie, ale brácha půjde do dětského domova. Měla jsem nám sbalit, brzy se odstěhujeme. Máma na mě samozřejmě křičela, že jsem o tom určitě věděla a narafičila jsem to tak, aby nás jí vzali. Vztekala se a křičela. Co jsem jí na to asi měla říct, že jsem opravdu chtěla vypadnout? Že o téhle chvíli tajně sním? Že tohle pro mě nebyl život a že je špatná matka? Neřekla jsem nic. Beze slova jsem si sbalila.
Ráno ještě před odjezdem jsem se stavila za Fredem, abych mu všechno vysvětlila, ale on mě od sebe dostrčil. "Jsi zrádce! Nechci tě už nikdy vidět, rozumíš? Myslel jsem, že mě konečně někdo chápe, že by mě snad někdo mohl mít i rád, ale ne! Jenom jsi to na mě hrála. Víš, co? Vezmi si to." Vrazil mi do ruky hromadu papírů, které se zmuchlaly. "Ale Frede já..." "Ne! Nemluv. Už tím nic nezměníš. Myslel jsem si, že pochopíš, jak moc pro mě znamenáš, byla jsi první člověk, kterému jsem se dokázal natolik otevřít, nikdo jiný ani nevěděl, že píšu básně. Jenže tobě jsem úplně ukradenej. Radši utečeš a necháš mě tady! Tak si běž!" Zabouchl dveře.
Se slzami v očích jsem jela na letiště. Cestou do Anglie jsem myslela jen na Freda. Všechny ty papíry jsem pochopitelně narovnala a vezla jsem si je s sebou. Byly na nich básně - nové, pro mě. Vím, že na mě teď byl naštvaný, ale doufala jsem, že to pochopí. Nemohla jsem to už vydržet. Dám mu chvíli čas a až se trochu usadím, napíšu mu dopis.
Po týdnu jsem tak skutečně učinila, ale odpovědi už jsem se nikdy nedostala. Když jsem se zajímala o to, proč, zjistila jsem, že Fred zemřel. Podřezal si žíly. Bude mít pohřeb za čtrnáct dní.
Za své kapesné jsem si ihned zamluvila letenku a letěla jsem zpátky do Čech. Na Fredův pohřeb přišlo pár lidí z ulice, ale ani ne tak ze zármutku jako ze zvědavosti. Pohřeb to byl skromný a malý. Přistoupila jsem k rakvi. Odkašlala jsem si a roztřeseným hlasem jsem začala číst: Nakreslíš růži a k ní zátiší,
mocný nástroj dřímáš v rukách.
V noci křičíš a nikdo neslyší,
koho by zajímala tvoje muka?
Koho by zajímal tvůj cit?
Tvé jizvy na srdci nikdo nevidí,
Neboj se prohlédnout slunce svit,
Ostatní ti to jen závidí.
Ač půjdeš sama, půjdeš s odvahou,
nenecháš v sobě touhu hnít,
tvé pokusy nazvali marnou snahou,
ty necháš jejich křik do ticha znít.
A tato slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom.







