close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Do temnoty

18. června 2016 v 22:56 | WhitEvil |  moje názory
Tento článek by měl být o tom, co všechno může změnit váš názor, jak moc záleží na úhlu pohledu a stylu psaní a hlavně na tom, že byste neměli něco hned odsoudit, ale zjistit si o tom nějaké informace, které jsou podložené.
Řeč je o knize Do temnoty od Pavla Stehlíka, českého vojáka, který bojoval v Afghánistánu. Na tuhle knihu mě přivedl Kuba, že ho úplně dostala, tak jsem si řekla, že by mě to docela zajímalo, když Kuba chce také být tím vojákem.
Kniha je psaná nespisovně a mluvou, na kteou jsme zvyklí, prostě žádné upejpání, hezky bez obalu. Už to se mi moc líbilo, protože já mám třeba někdy problém psát spisovně, když to potřebuji napsat svými slovy a jinak se mi to nelíbí.
Nechci moc vyzrazovat příběh, každopádně si nemůžu odpustit pár okamžiků, které se mi vryly do paměti. Prvním z nich byl ten, když Pavel jen tak přišel domů s tím, že asi půjde do armády. Prostě jen tak. Jako rodič bych se neskutečně divila a myslím, že bych mu i řekla, že to teda nepůjde.
No samozřejmě, že u něj to bylo jiné - na vojnu opravdu šel, absolvoval výcvik, kde i vtipně popisuje různé tresty.
Musel ještě projít několika kurzy, stal se medikem a získal i certifikát pyrotechnika. Všechno to, jak popisoval, že si musel napíchnout kanylu, jak se učili teorii a že to zkrátka nebyl žádný med. Celou tu dobu ale píše, jak toužil jet do Afghánistánu. Je to až k neuvěření, jak o tom může někdo tak toužit. Každý má ale nějaký svůj sen, za kterým si jde hlava nehlava.
Tento sen se Pavlovi splnil a on se nakonec vydal na základnu v Logaru. Zažil raketové útoky, patroly (něco jako obchůzka), noční hlídky, prošel si těžkými hygienickými podmínkami a dalo by se říct, že to všechno zvládnul v pořádku (až na některé naučené reakce z útoků atp.)
Po návratu domů ho ale čekalo velké zklamání. Nevím, jestli to sledujete vy, ale poslední dobou po internetu běhají různá dojemná videa o příletu vojáků z Afghánistánu, kteří se šťastně shledávají se svými rodinami. Logicky by vás jako vojáka napadlo, že vás takové shledání čeká taky. Ale omyl. Všechny rozhovory a ocenění jsou tu totiž jen pro letce. Nikoho nezajímá, že vy jste si to tam všechno vyžrali.
Samozřejmě, že se nakonec dojemné setkání uskutečnilo, akorát po několika testech, které museli vojáci podstoupit.
A jestli si myslíte, že teď bude všechno krásné, že se vrátí ke své holce a rodičům a žádné velké zvraty nečekají, tak vás hned vyvedu z omylu. Po chvíli totiž Pavel zjistil, že má na druhém obratli nádor, který obratel rozežral tak, že pod tlakem praskl. Každá věta týkající se operace a uzdravování mě mrazila. Každé slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho po tom.
Celá kniha na mě neuvěřitelně zapůsobila. Je psán podrobně a neskutečně poutavě. V každé chvíli jsem si přišla jako bych tam byla taky. Dokázala jsem si živě představit, jak se to celé odehrávalo.
Tuto knihu vám rozhodně doporučuji. Její koupí také podpoříte veterány, takže pokud vás tohle téma zajímá a chcete si to přečíst z pohledu někoho, kdo to přežil, tak tohle je ta pravá volba.

Zjistíte, jak takové boje probíhají, že být vojákem je povolání na celý život a především, že vojáci nejsou vůbec hloupí, jak si často někteří mylně myslí. Třeba tady Pavel chodil na sportovní gymnázium a prakticky v celé knize využívá různá přirovnání, na které ty znalosti prostě musíte mít (např.: Čekání na Godota, převozník Cháron,...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíte se smrti?

Ne. Těším se na ní. 33.3% (8)
Trochu. 41.7% (10)
Ano. Hodně. 25% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama