Tenhle článek by nemusel obsahovat vlastně žádný text, ale jako správná budoucí spisovatelka (doufejme) to musím taky pořádně rozepsat a zdramatizovat, takže si počtěte.
Já nevím, kde se v mé hlavě berou ty telecí nápady, ale často mě prostě z ničeho nic zapadne nějaká blbost jako sebrat se a jít se stativem sama do lesa fotit.
Mně opravdu nevadí chodit do lesa a je mi dokonce ukradený, když se tam ztratíme, ale jít tam sama? Už nikdy víc (no minimálně ne, dokud si budu pamatovat, jak jsem byla vyplašená.)
Každopádně jsem přišla domů, shodila batoh, vzala stativ a hned jsem razila do lesa. Bylo mi jasný, že mi cestou hlavou poběží všechny možný myšlenky na horory, úchyláky, divoký prasata a všechno to, co se vám v lese může stát včetně napadení drakem a proměnu v ropuchu po sáhnutí na nějakou podezřelou květinu atd. No prostě nechcete být v mojí hlavě, ne v takové situaci.
Na okraji lesa ale teprve začala moje mysl pořádně makat. Včetně boje s touhou se srabácky otočit a utíkat, co mi nohy stačí, jsem bojovala s myšlenkami na to, že mě někdo určitě sleduje a jestli ho zvládnu přetáhnout stativem a přežít. Ale přemluvila jsem se, že půjdu aspoň na kraj lesa, jenže to furt nebylo vhodné místo na focení, moc světla, moc bahna, málo světla, divné stromy a prostě se mi tam nelíbilo. A já zacházela hloub a hloub a s každým krokem se můj strach zvětšoval. Lesy jsou fakt děsivý s tím vším šustěním a tak vůbec. No zamysleli jste se nad tím? Ideální místo, kde vás někdo zabije. Nebojte se teroristů, bojte se lesa, tam číhá nebezpečí!
Nakonec jsem ale přeci jen našla vhodné místo, uklidnila jsem se, sáhla jsem po stativu a v tom šustění v listí. To je divočák! Co jiného by taky asi v lese šustilo. Rozhodně je to divočák, který mě roztrhá, a najdou tady mé zohyzděné tělo ležící u cesty. Ale na internetu přeci psali zachovat klid. Nuže klid, jdu dál. Ne! Já se bojím! Nohy neposlouchají, mozek neposlouchá, mám prostě tvrdohlavé celé tělo. Co když to ale přeci není divočák. Určitě by tam níž neslezl, co by dělal u vody, divočáci určitě nepijí. No tak, není tam nic. Nepomohlo to. Po dlouhém přesvědčování jsem konečně rozpohybovala nohy a šla jsem dál. Ale přeci mi to nedalo a musela jsem se k tomu místu podívat. A víte, co se vyklubalo z toho divočáka? Ptáček - docela normální maličký ptáček. A takovýho kraválu nadělá, blbeček.
No aspoň mi už nic nebránilo, abych začala fotit. Připravila jsem si stativ, nafotila jsem hromadu fotek, ze kterých jsem pak vytřídila pár povedených. Strach ze mě hned spadl a já jsem pořád chodila fotit dál a dál a touha po dalších fotografiích mě popoháněla až do chvíle, než se mi vybil foták. To pak přišla na scénu gymplácká vynalézavost a já na stativ k foťáku prostě připojila mobil pomocí gumičky na vlasy. Hádám, že tohle by nikoho jiného nenapadlo.
Cestou z lesa jsem pocítila úlevu a nadšení nejen ze setkání s nebezpečným krvežíznivým ptákem, ale i ze všech tě fotek. Pár z nich vám sem samozřejmě přidám.








No a tak to vidíte - zní to mnohem líp, než: Šla jsme do lesa fotit a byla jsem posraná až za ušima.







