Tak zas pro jednou přináším nějakou tu básničku. Je to styl, který se mi moc líbí - lehce depresivní, ale zároveň motivační o tom, že se nemáte vzdávat za žádnou cenu.
Jako srdce šípem proťaté
ta malá duše v tobě nepřestane řvát.
Dítě ve světě dospělých zajaté,
má stále chuť si hrát.
Rány zapsaný do kůže,
obklopeno světem lží a zrad.
Tady ti nikdo nepomůže,
snadno zapomeneš, jak se smát.
Můžeš si z plných plic křičet,
stejně nikdo nebude poslouchat.
Jizvy na duši sice nejdou vidět,
ale dobře víš, že tě nikdo nemá rád.
S každým dalším krokem
jsou nohy čím dál těžší
a ty čekáš každým rokem,
jestli někdo tu bolest utiší.
Horké slzy tečou po tváři,
chceš to držet uvnitř sebe,
měsíc pro tebe nezáří,
zbylo ti jen temné nebe.
Ze slavíků jsou havrani,
co popěvují zubatý,
slyšíš hrát varhany
a smrt ti šlape na paty.
Přemýšlíš po nocích,
co by si řeklo to robě,
co nosíš v srdci svým.
A přeješ si být v hrobě.
Tak jdeš krok za krokem
a ubývá ti sil,
běží rok za rokem
a na cestě přibývá mil.
Na staré dobré časy
zapomenout musíš.
Kde je ta chvíle spásy,
když bolestí se dusíš?
Je v tobě mrtvá touha
a chybí odhodlání.
Stačila chvíle pouhá
a přemýšlíš o vzdávání.
Život není peříčko,
ale proč je tak těžký?
Žádáš o pomoc maličkou,
místo dostaneš posměšky.
A tak krok za krokem končí ti cesta,
už blížíš se k cíly.
Jen jeden člověk ze sta
by měl tolik víry.
Teď přicházíš ke hvězdám
a tvůj cíl je ryzý,
já pro tebe radu mám -
teď všechna bolest zmizí.
Až na konci pocítíš,
že ta bolest stála za to.
A temnotu rozsvítíš,
vždyť v rukách dřímáš zlato.







