Když jsem se narodila, byla jsem první dítě v rodině a vlastně i první vnouče, tím pádem jsem byla ve středu pozornosti a každý se tak nějak chtěl podílet na mé výchově a vytvořit ze mě někoho úžasného. Tenhle jejich zvyk však přetrvává dodnes, i když už mám bratra, dva bratrance a sestřenici. A jak se to projevuje? No dejme tomu, že ve svých sedmnácti už se předpokládá, že je člověk v podstatě způsobilý se oblékat podle sebe, chovat se, jak uzná za vhodné a chodit na akce, které si sám vybere atp. No u nás ne.
Už ráno se od babičky dozvím, jak mám hrozné vlasy, špatnou pleť, oblečení až moc obyčejné nebo až příliš sváteční, hrbím se atd. prostě vždycky je tu něco špatně. Něco, co bych měla změnit. Neříkám, že jsem se nesnažila. Opravdu. Problém je, že babička jeden den řekne jedno, druhý den řekne zas jinou věc, ale ta už té první odporuje a pak co si mám vybrat, že? Všechno, co udělám, bude špatně. A taky že vždycky je.
Co se týče mých rodičů, tak těm moje oblékání nijak zvlášť nevadí. To, že se hrbím, už zdárně přecházejí, na pleť i vlasy jsou zvyklí. Tady už zase ale hrají roli známky. Neustálé připomínání, že neodmaturujete, pokud se nebudu pořád učit, vám poleze na mozek samo o sobě. K tomu ještě tátovo rozhodnutí, že nebudu mít horší známky než tři dvojky. Na gymplu. No jasně, protože jsem asi génius úplně na všechno.
A do toho tak nějak moje obecné mindráky z postavy. Spousta lidí se tomu diví a myslím si, že mi ani moc nevěří, že jsem kdysi vypadala dost jinak, vážila jsem o deset kilo víc a když jsem vyšla z domu, zatáhla jsem břicho a takhle jsem vydržela většinu dne. Až doma jsem ho zase povolila. Cítila jsem se hrozně, naštěstí to děti tolik neprožívají a jakmile jsem se dostala do věku, kdy bych to měla řešit, tak jsem se vytáhla a vypadala jsem o poznání lépe. Nikdo vám ale nikdy neodpáře ty fotografie modelek v časopisech. Budete je mít na očích neustále.
Z těchto a pravděpodobně ještě další spousty faktorů jsem si v sobě vypěstovala něco. To něco bych přirovnala k pocitu úzkosti, nedokonalosti a v podstatě toho, že když nebudu dokonalá, nikdo mě nebude mít rád a zemřu sama.
Z okolí třeba často slyším, jaké mám štěstí, že jsem taková, jaká jsem. No popravdě já se sebou spokojená nejsem. Vidím to podle své rodiny a vlastně i ve škole - kdybych byla dokonalá, nikdo mi nebude připomínat, že tohle dělám špatně, jak zlá jsem sestra, jak líná jsem doma (je fakt, že doma někdy prostě usnu uprostřed dne, ale víte proč? Protože se do noci učím, pak jdu cvičit, padnu únavou a ráno vstávám v pět kvůli dalšímu učení. A to se zvládat nedá.) Všechny tyhle připomínky si beru k srdci, protože jak jinak dosáhnete perfektního stavu, než že se budete zdokonalovat?
Jenže ono je toho nějak moc. Vím, že perfektní nikdy nebudu, ale o to víc ve mně narůstá strach, že se mnou třeba Kuba nebude, že přijdu o své přátele a má rodina mě zavrhne. Všichni ode mě vždycky měli velká očekávání a já se je snažím naplnit, ale z jejich tónu hlasu, který mi neustále připomíná, že příště to musím udělat tak a tak, aby to bylo lepší, tuším, že to jejich očekávání ani zdaleka nenaplňuje. Jsem první z naší rodiny, kdo půjde na vysokou, jsem první, kdo má ambice a snaží se je vyplnit. Jsem první, jsem první, jsem první! Tuhle prostě cestičku musím vyšlapat sama. A že je to zatraceně prorostlá cesta.
No ale jak bych se tedy mohla mít ráda, když jsem pro ostatní zklamáním? Když nejsem tím dokonalým člověkem, kterého by si Kuba i mí přátelé zasloužili? Když nedosahuji výsledků, které by si má rodina tak přála? Když nevypadám tak, jak bych měla, abych se někomu líbila? Není žádným tajemstvím, že se sebou nejsem spokojená. Můj nejlepší pocit ze sebe sama mívám, když jdu spát po opravdu úspěšném dni plném dobrých známek, sportu a nejlépe bez setkání s babičkou, která si tu připomínku vždycky najde.
Vím, že už jsem protivná všem s tím, že jim odsekávám na jejich rady. Ale já už prostě potřebuju oddech. Člověk totiž někdy potřebuje pocit, že je v pořádku, když není perfektní, protože jim se líbí takový, jaký je. Ale jak mám toho pocitu dosáhnout, když jsem nikdy žádnou takovou pochvalu neslyšela? Nevím. Tak nějak začínám přemýšlet nad tím, že bych se vlastně mít ráda ani neměla. Třeba je mým úkolem stále na sobě pracovat až do totálního vyčerpání. Možná si pak ostatní uvědomí svoji chybu. Možná se já smířím s tím, jaká jsem a s přístupem ostatních. Ale do té doby vím, že ta osoba, kterou vídám v zrcadle je někým, kdo tak zoufale touží po dokonalosti a nekonečné lásce, kterou by s sebou měla přinášet. Protože kdo by neměl rád perfektního člověka, který je hodný, milý, chytrý, krásný, umí se dobře chovat, oblékat a všechny tyhle zatracené věci... Přesně tak, kdo? Strach z nedokonalosti by pak možná zmizel, ale do doby, než se zavděčím aspoň části svého okolí, než si řeknou, že by na mě nic neměnili a že takhle jsem vlastně krásná, když jsem svá, přesně do té doby se prostě ráda mít ani nedokážu. Když mě nemají rádi ostatní, jak bych se mohla mít ráda já?








Já tě mám ráda takovou jaká jsi