Do města jsme tentokrát nemohli jen tak s klidem napochodovat - naše tváře byly všude, každý moc dobře věděl, kdo jsme a jaké vazby máme k Marry. Ale jediný způsob, jak se dostat do města jinak, než aby vás někdo spatřil, bylo v noci.
Noci v našem království byly obyčejně černé a bez měsíce, ten jako by dočista z oblohy zmizel. Vzpomínám, jak se na něj Marry kdysi ráda dívala klidně celou noc. Teď nám však jeho nepřítomnost více než vyhovovala, díky ní jsme se totiž mohli dostat do království lépe.
Fred naplánoval trasu jednou z podzemních chodeb, kterou jsme se dostali na samý okraj města, kde vás kromě nákazy nějakou nemocí a míst zanedbaných lidmi i časem nečekalo nic. Kromě neskutečně odporného a štiplavého pachu to místo bylo perfektní. Jenže jak teď na hrad? Samozřejmě městem projdete s grácií, ale do hradu? Asi těžko. Eddie navrhl vypáčit dveře. S naší silou by to sice šlo, ale nepovažoval bych to za tichý vstup do sklepení. Ale co žalář? Tam by se možná někdo mohl dostat - jsou tam sice mříže, ale už při našem zatčení si je Fred nápadně hodně prohlížel a možná na něco přišel. "Pojďte sem - ty mříže možná zvládneme odstranit." Je totiž jasné, že je zevnitř nijak nesundáte, ale co zvenku? "Vidíte? Tyhle šrouby by se daly vyndat, pak sundáme rám, a když se nám podaří uvolnit pár cihel, můžeme vytahat několik mříží a protáhnout se dovnitř." "Fajn, ale proč se chceme dostat do vězení?" "Uděláme hluk, strážím to bude divný, přijdou otevřít a Jason je složí. Nějaké otázky?" Tak to je teda parádní. "Ehm, jo... Jak je jako podle tebe mám složit?" "Co já vím, to vymyslíš cestou." Prohlásil Fred a dal se do montování. Jo, v takových chvílích jsem ho měl obzvláště rád.
Dostali jsme se do vězení a když přišli na řadu stráže, stala se jedna z nejúžasnějších věcí mého života - jeden strážný vlezl dovnitř a zakopl o nastražený provázek, na hlavu dostal pytel od zrní, který jsme našli na cestě městem. Druhý v pořadí se k provázku ani nedostal, protože po něm Eddie skočil a srazil ho na zem. Fred a Eddie se prali tak dravě, jak jsem neviděl často ani u královských vojsk. "Běž!" Zněl mi Fredův hlas v uších. A tak jsem běžel.
Běžel jsem po schodech nahoru, proběhl jsem chodbou. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že Marry cítím. I když jsem věděl, že v jejím těle sídlí někdo jiný, cítil jsem ji tady. Ale možná to byl jen můj sen, mě zbožné přání, abych ji nalezl. Ale nemohl jsem se nechat unést - pro záchranu Marry teď bylo nejdůležitější ji ani nevidět. Musel jsem totiž ukrást něco, co patřilo její předchůdkyni, a já věděl, co - její šaty. Věděl jsem, že jsou její, protože si dávala při našem setkání velký pozor, aby si je neumazala. Lpěla na nich. Z nějakého důvodu je střežila a přesně takový předmět jsem potřeboval. Jenže kde v hradě hledat skříň?
Místností tu bylo až hanba, člověk by se tu snadno ztratil. Mě, ale něco vedlo kupředu. Prošel jsem několika pokoji, v některých byly dokonce i skříně s šaty, ale nebyly tam takové, které bych hledal. A pak najednou na chodbě - přímo přede mnou - jsem spatřil ty šaty ve vitríně. Rozbít sklo potichu? To asi moc nepůjde. Budu tedy muset jednat velmi rychle. "Takže tři, dva, jedna..." Odpočítal jsem si svůj krok. Helmou od brnění jsem sklo prorazil, s rámusem se vysypalo na zem. Rychle jsem popadl šaty, chodbou jsem letěl jako vítr. Zdálo se, že po schodech dolů už letím. K mému překvapení jsem tam dokonce ani stráže nenalezl. Eddie jenom řekl, že je někam uklidili a já se neptal. Měl jsem totiž přesně to, co jsme chtěli.
Útěk z města za hluku sirén a výkřiků: "Poplach!" "Vetřelci!" byl poněkud jinačí, ale stejně nabitý adrenalinem. Přelezli jsme hradby, já přehodil šaty a běželi jsme domů. Už jen pár kroků nám zbývá. Cítil jsem to. Někde uvnitř jsem prostě věděl, že tohle vyjde. Náš plán byl chabý, ale myšlenka silná a to mě pohánělo stále dál. Touha po Marry mi dodávala sílu. Zachránit ji, to je nyní náš cíl a já byl ochoten za to položit i svůj vlastní život.







