close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zlodějka (2)

3. června 2016 v 22:45 | WhitEvil
Jack mě vedl zapadlými uličkami až do sousedního města - taktéž u hradeb. Došli jsme až k obrovskému domu ozářenému světlem měsíce. Vypadal tak tajuplně. Dveře se otevřely docela neslyšně a mé nohy poprvé ucítily teplou dřevěnou podlahu. "Vítej mezi Zloději." Uvedl mě Jack. Zloději, má babička by na mě byla jistě pyšná, kdyby mě viděla. Jsem mezi lidmi, kteří kradou pro dobrou věc. Přesně někde tady by byla babička doma.
"Koho to sem zase vedeš?" Z ničeho nic se zpoza rohu vynořil vysoký muž s jizvou přes oko. Jack z něj měl nahnáno. "To mi neuvěříš - vnučku Madelaine." Ten muž si mě změřil pohledem a vrátil se zpět k Jackovi. "O tom pochybuji. Nepůsobí vůbec jako ona." "Ale jsem!" Vložila jsem se do jejich rozhovoru s až moc velkou vervou, což na mě přitáhlo pozornost. "Tak to dokaž." Řekl nechutně strašidelným hlasem. Už teď se mi nelíbil. "Pojď, vezmu tě k Louise, obleče tě." Prohlásil Jack a s tím mužem si vyměnili nevěřícný pohled. "Co je špatného na mém oblečení?" "Je špinavé a staré?" Jack se zatvářil nechápavě, ale mě tento vzhled vyhovoval, svým způsobem se ke mně i hodil - prostý, žádné zdobení. Ukradl ho kdysi můj táta jedné selce. Vlastně bylo těžké najít něco, co bychom neukradli.
Šli jsme po velkém dřevěném schodišti do prvního patra. Několikrát jsme odbočili na chodbě, pak Jack otevřel dveře. "Vedu ti sem někoho výjimečného, tak nebuď protivná jako běžně." Zasmál se a zavřel za sebou dveře. Ve vteřině jsem se ocitla v místnosti s úplně cizí dívkou. Mohla být jen o pár let starší, než já, ale v jejích očích jsem viděla mnoho utrpení i síly. "Já jsem Louisa a ten blbec, to je můj bratr." Tak ona je jeho sestra? Nejspíš proto se tak škádlí, to je milé, já se nikým neškádlila, teda vyjma strážných, ale ty jsem potřebovala zabavit.
Louisa na sobě měla krásné šaty bohatších měšťanů, ale korzet měla rozvázaný. Slyšela jsem, že je velmi nepohodlný. "Zítra vyrážíme na akci do města, potřebujeme si najít nové hnízdo a zabydlet se, obhlídnout terén, to ale ty jistě znáš." "No popravdě neznám." Řekla jsem rozpačitě. Možná to nebyl úplně dobrý nápad - všichni ode mě budou očekávat velké věci, já jsem ale jen obyčejná zlodějka, co krade, aby se uživila. "A proč si o tobě Jack myslí, že jsi legenda? O nikom tohle ještě neřekl. Kromě Madelaine, samozřejmě." "No ono to s ní vlastně tak trochu souvisí. Já jsem totiž její vnučka." Louisa si přestala upravovat vlasy v zrcadle a zastavila se. "Vnučka? Jako pokrevní?" "Ano." "Páni, netušila jsem, že se s někým takovým opravdu setkám. No, bude nám ctí pracovat po tvém boku. Ale nejdřív," zvedla prst do vzduchu. "Nejdřív ti dáme nějaké slušné oblečení, co říkáš na tyto šaty?" přede mnou ležely na židli nádherné modré šaty. Přirovnala bych je k louce plné pomněnek a nadýchaným obláčkům a čerstvé smetaně a vlažnému větru... Vše krásné se v nich snoubilo. "Jako pro mě?" Zastyděla jsem se. "Nebude jich škoda?" "To víš, že ne." Louisa byla opravdu milá. Do těch šatů jsem se také zamilovala hned -byli tak krásné a příjemné, jen škoda toho příšerného korzetu. Při prvním zatahání za tkaničky jsem se zakuckala. "Neboj, člověk si na ten tlak brzo zvykne." Uklidňovala mě Louisa, ale já jí to zrovna dvakrát nevěřila.
Nakonec mi Jackova milá sestra upravila vlasy do vkusného drdolu a ukázala mi můj odraz v rozbitém zrcátku. Připadala jsem si jako princezna. Nikdy jsem nevypadala tak hezky a vlastně jsem se na sebe nikdy tolik nedívala. Svůj odraz jsem mohla vidět v loužích nebo střepech pohozených na ulici. Teď to bylo o něčem úplně jiném.
Sešly jsme schody a dole už čekalo několik dalších lidí. "Máš hlad? V kuchyni ti něco dají, já musím jít ještě pro koně." Oznámila mi Louisa a odešla z místnosti. Koně - musela jsem je vidět. Jsou to majestátní zvířata, tak nádherná. Nikdy jsem je neviděla zblízka.
Venku bylo chladno, zkřížila jsem si ruce na prsou a pokračovala jsem podle zvuků dál. Louisa stála ve svých krásných šatech obutá do vysokých zablácených bot. Mluvila tam s nějakým mužem. "Sehnal jsem ti je, jak jsi chtěla, ale moc neposlouchají - když se k nim přiblížím, prostě..." V tom koně začali šílet. "Klid, hochu, klid." Utěšovala ho Louisa a z nenadání se kůň zase zklidnil. "Vidíš, jde o přístup." Řekla Louisa a usmívala se. "Pro mě, za mě, hlavně neblbněte, jsou noví." Takže kradení. I tak byli nádherní.
"Co tu děláš?" Zarazila jsem se, když Louisa promluvila na mě. "Chtěla jsem vidět ty koně. Vždycky mě fascinovali." Chtěla jsem se jich dotknout. "No tak ale ne v těchto šatech." Zastavila mě a odvedla mě zpátky dovnitř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama