Brzo ráno mě Jack vzbudil a odvedl do kočáru. Na malou chvíli jsem si přišla jako princezna, která jede na cizí království, aby si tam vybrala svého nastávajícího. Tento pocit ale brzo pominul, jakmile do kočáru nasedali další a cestou plánovali naši akci. Vůbec jsem nestíhala vnímat, komu byl jaký pokyn svěřen. Všechna jména mi splývala do jednoho, a jakmile Zach přestal mluvit, přišla na řadu má otázka: "A co budu dělat já?" "Ty složíš svou první zkoušku. Ostatní ti zajistí cestu, ty se musíš dostat na hrad a ukrást jednu vzácnou věc." "A jakou?" "To se v čas dozvíš." Samozřejmě, protože tajností není nikdy dost.
Cesta byla nerovná a každý hrbol se podepisoval na mé křehké víře ve svůj úspěch. Čím dál tím víc ve mně narůstal pocit, že mě zatknou nebo mě tam tahle podivná skupinka nechá.
Když jsme přijeli k hradu, měla jsem knedlík v krku a srdce mi bušilo jako o život. Brány se otevřely a mně se poprvé za celý můj život naskytl pohled, o kterém jsem snila po večerech - město. Nejen, že to byl město královské, bylo to i nejstřeženější místo široko daleko. Dostat se sem nebylo vůbec snadné - už kolikrát jsem viděla prohlídky vozů, zatýkání nepovolaných a vyhazování z vozů. Stráže se s nikým nemazali. Navzdory své nekonečné hlouposti byli totiž odhodlaní sloužit svému králi a to se vším všudy.
Přesně ve středu města se nacházel obrovský majestátní hrad - nevěřili byste, jak nádherně vypadal odsud, z blízka. Jeho hradby se tyčily vysoko nad městem, okna s lomeným obloukem byla vsazená do stěn, jako je tam usadil sám Bůh. A ikdyž v Boha nevěřím, stejně to ve mně ten pocit evokovalo.
Měla jsem husí kůží. Každé klapnutí spod koňského spřežení jsem hltala plnými doušky, každý výkřik na tržišti, dokonce i všechny vůně i pachy jsem si vychutnávala. Tohle místo bylo tak jiné, jak jen mohlo být. Z mého zaujatého prohlížení celého místa mě vytrhl Jack, který se jemně dotkl mého předloktí. "Jsi nervózní?" A v tu chvíli jsme si uvědomila, že všechna ta nervozita, kterou jsem předtím cítila, která mnou prostupovala jako blesk, je pryč. "Ne, jsem lačná po dobrodružství." Řekla jsem jako by snad má slova vkládal do úst někdo jiný. "Jako Madelaine." Poznamenal muž sedící vedle něj.
První krok na půdu královského města byl pro mě zlomovým. A nejspíš nejen pro mě. Ačkoli se sem totiž Zloději dostali už mnohokrát předtím, tato akce byla něčím výjimečná - bude se krást v královském hradě. Dříve tady učinili jen malé krádeže, ale teď to bude ve velkém stylu.
Chvíli jsme se procházeli jen tak po tržnici. Oslovovali jsme se paní a pane a říkali jsme věci jako: "Myslíte, má paní, že by se nám tento kousek hodil do růžové komnaty?" nebo "Pane, myslíte, že by se tato váza nevyjímala na našem večírku?" Bylo to zvláštní, ale díky tomu si nás aspoň nikdo nevšiml.
Město bylo hlučné, takže nějaké naše šeptání někdo sotva mohl slyšet a aby si ho všiml? To už vůbec nehrozilo, protože všichni byli zabraní do svých činností. Přesně to nám hrálo do karet, když jsme se rozhodli dostat do hradu. Král byl zrovna na vyjížďce, ale kvůli proměnlivému počasí jsme nemohli vědět, kolik času máme.
Chodby uvnitř hradu byly pokryty drahými koberci a kolem byly všude obrazy na stěnách a vázy nebo sochy na podstavcích. Nikdy bych nevěřila, jak se mi tohle bude líbit. Honosná výzdoba a bohatství na mě přímo dýchalo. Pochopila jsem, proč tohle babička dělala - chtěla pomáhat chudým a brát lidem, co takhle plýtvali.
Musela jsem se zeptat: "Pro co tedy jdeme?" "Počkej," sykl Jack a rozhlížel se kolem. "Řeknu ti to pak." Myslela jsem, že se z něj zblázním. Ať už mi to řekne! Měla jsem zlost, ale pokračovala jsem dále po dalších schodech, dalšími místnostmi. Postupem času se od nás ztráceli lidé, kteří měli hlídat cestu. Až jsme zůstali sami. Odmítala jsem se ptát znovu. Ať už mi to řekne nebo ať si to nechá navždy pro sebe, je mi to úplně fuk.
Došli jsme do velké a nádherné místnosti. "To je korunovační sál." Oznámil mi Jack. "Myslela jsem, že korunovace jsou veřejné." "No vlastně ne. Ve skutečnosti probíhá korunovace tady a na veřejnosti už se dělá jenom divadlo. Je to kvůli tomu, aby pak nebyly zmatky, jestli dotyčný už byl král nebo ne." Vysvětloval mi. "Aha." Musela jsem znít hloupě.
Konečně jsme došli k velké vitríně a s klenoty. "No páni." Vzdechla jsem nad jejich krásou. "Líbí se ti?" Usmál se na mě Jack. "Jsou nádherné." Už jen se jich dotknou. "To je dobře, protože tvým vstupním testem je, jestli je dokážeš ukradnout." Jako by se mi zastavilo srdce. "Cože mám?" Ještě, než mi Jack stihl odpovědět, chodbou se neslo varovné písknutí a křik: "Král přijíždí! Dělejte!" S ozvěnou to znělo ještě děsivěji. Musela jsem jednat.







