Dneska máme desátého. Kdybychom brali deset dní jako 1/3 měsíce, právě máme za sebou 1/6 prázdnin. A co jsem za tu dobu stihla udělat? Nic. Ne, vážně. Podívala jsem se jen k Bý na chatu a to je všechno. Doma je neskutečná nuda, ale nikam jít taky nemůžu, protože mám na krku bráchu. Nemám už ani o čem psát. Mám pocit, že přicházím o veškerou inspiraci ke psaní. Občas jdu a něco si nakreslím, člověk si při tom vyčistí hlavu, ale to je všechno.
Jediným hmotným důkazem, že celou dobu jen nesedím na prdeli, jsou natřené sloupky na altán, které stejně musím ještě několikrát přetřít. Jsem znechucená celou myšlenkou, že bych měla mít volno. Žádné volno nemám.
Kdybych aspoň mohla někam jít nebo za někým. Bý teď má kluka a jsou spolu pořád, což je sice krásné, ale když všichni mají brigádu nebo jsou na dovolené, tak jsem tu opravdu odkázaná jen sama na sebe. A samozřejmě s bráchou. S tím otravným klukem, co mi leze na nervy, pořád křičí, ven chodit nechce, doma se nudí, hrát hry ho nebaví a sedět celý den na počítači není zrovna způsob, kterým bych tento čas chtěla trávit. A když konečně naplánuji výlet, začne zvracet, protože má zas tu svou jednodenní virózu. A jsme tam, kde jsme byli.
A teď mi řekněte, o čem mám ksakru psát. Inspiraci nemám, nemám o čem psát. Až nastane ta fáze prázdnin, kdy se někam konečně podívám, tak budu psát jak pominutá, ale teď? Proto se můj blog poslední dobou moc nehemží články, ale spíš jen obrázky. Protože nic jiného tady ani nedělám.







