close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zlodějka (4)

8. července 2016 v 23:23 | WhitEvil
Hlavou mi proletělo tolik věcí - to že moje babička za tohle bojovala, že mám v sobě její krev, že jsem pro tohle určená mnohem víc než můj otec. Z nějakého důvodu jsem cítila, že to prostě musím udělat. Uchopila jsem tu nádhernou obří a zdobenou korunu. Byla překvapivě těžká. Cítila jsem každý její záhyb, každý ozdobný růžový lístek i každý diamant. Tuhle korunu mělo na své hlavě tolik našich panovníků. No páni.
Na kochání ale nebyl čas. Museli jsme jednat rychle. Z konce chodby se k nám nesla informace, že už jsou u brány. Hlavním vchodem nemůžeme jít. "Jsou tu i jiné vchody?" Hrad neznám tak dobře jako oni. "Nejsou." "A kudy teda půjdeme?" Řeknu zoufale. "Chceš se proletět?" řekne Jack, ale na mou odpověď vůbec nečeká a bere do náruče. Běžíme. Několik lidí nás předbíhá. Někdo vepředu řve: "Vpravo, vpravo! Je tam sláma!" Sláma? Ještě než stihnu přemýšlet o tom, co to pro nás znamená, doběhneme k oknu. "Musíš skočit!" Křičí Jack. Slyším ho jakoby z dálky, v uších mi duní. Nejspíš adrenalin.
Musím skočit. Na chvíli se všechno zastaví. Slyším svůj dech, je tak rychlý, zběsilý, mé srdce bije jako o závod a má hlava? Ta jako by měla vybuchnout. Podívám se pod sebe. Věž hradu je vyšší, než jsem očekávala. Jak rychle asi poletím? Jak tvrdý bude dopad? A trefím se do té hromady slámy? Podívám se na Jacka. Je stejně vyděšený, ale v očích má něco zvláštního. Nadšení pro tuhle akci. Nadšení pro takový život.
Všechno se znovu rozběhne. "Mariano?" Konečně ho slyším zřetelně. "Eh, jo?" "Skočíme spolu." Vezme mě za ruku, v té druhé dřímám korunu. "Drž se pevně." Přikývnu a vzneseme se do vzduchu. Let je rychlý, ale pád je navzdory tomu měkký. Rychle se sbíráme se země a běžíme ke kočáru. Korunu schovávám pod šaty. Kočár prudce zastavuje. Nasedáme do něj. Napadne mě, že asi nejsme zrovna nenápadní, ale zároveň nikdo nemá důvod nás zastavovat, protože nemají důkazy, že bychom něco provedli. Nikdo si ani nijak zvlášť nebude pamatovat naše tváře.
Odjíždíme pryč z města. Konečně se situace uklidňuje. Náhle si všimnu, že se všechny pohledy stáčejí ke mně. Pak přesídlí na Jacka. "Udělala to?" Ptá se jeden starší muž s vousy. Jack se místo odpovědi podívá na mě. Dojde mi, že musím ukázat korunu. "Udělala." Odpovím. Všichni se radují a objímají mě. "Musím říct, že teď už jí věřím, že je to vnučka Madelaine." Jsem na sebe pyšná.
Večer se oslavuje, ale já jsem až příliš unavená a chci si jít lehnout. "Jsi nějaká přešlá." Poznamená Zach. "Jsem jen unavená." Ujistím ho. "Už jsem se bál, že máš výčitky svědomí. Na každého to tu jednou přišlo, dokonce i já jsem o naší práci pochyboval." "Já nepochybuji. Věřím v to, v co věřila moje babička. Byla to moudrá žena, nikdy by neudělala žádnou hloupost, vždy se řídila tím, co podle ní bylo správné. Tím se budu řídit i já." Usměju se na něj. "Páni, to je zajímavý proslov. Znala jsi ji dobře?" "Spíš jako dítě. Táta o ní moc nemluvil a ona byla spíš tajemná. Viděla jsem ji jen párkrát." Zach mi zaujatě naslouchá. "Promiň, že se tak vyptávám, ale pro většinu z nás je to spíš legenda. Osobně ji znal jen málokdo a to spíš jen od vidění." "To je v pořádku. Je zvláštní, že v tom pokračujete. Díky vám to mělo všechno smysl." Zach jen přikyvuje. Všimnu si, že se na mě Jack dívá. Chtěla bych za ním jít a říci mu, jak to bylo dneska skvělé, ale Zach mě zarazí svou otázkou: "Nechceš jít nahoru? Tady je moc rušno." Vezme mě za rameno. Měla bych jít.
Vyšli jsme po těch schodech a vešli jsme do pokoje, který zřejmě patřil Zachovi. Byl pěkně zařízený, ale ze všeho nejvíc mě při mé únavě zaujala postel. Posadila jsem se na ni. "Chceš si lehnout?" "Ne, jen už mě bolí nohy." "Těžký den, že?" Přikyvuji. Dřív jsem byla zvyklá na adrenalin, ale ne na takové vzrušení. Cítím se mezi nimi tak zvláštně. Máme tolik společného, i když je sotva znám. "Víš, chtěl jsem ti jen říct, že tě teď rád přivítám do naší skupiny. Pokud máš tedy zájem." "Samozřejmě, že mám!" vyhrknu nadšením."To rád slyším." V Zachovu oku vidím jakousi jiskru. Připomíná mi měsíc - jakoby měl malý měsíc v oku. Je to fascinující. Než se stihnu rozkoukat, zavře oko a své rty přitiskne na mé. Nevím, co mám dělat. V takové situaci jsem poprvé - nikdy jsem neměla moc interakcí s muži a už vůbec ne něco takového. Žila jsem jen s otcem a o klucích jsem si mohla nechat jen zdát. A nenechala, měla jsem totiž mnohem jinačí starosti. Láska mě nezajímala. Všichni o ní mluvili, kort na jaře to byl fenomén. Můj názor ale je, že láska je něco, co člověk k životu nepotřebuje. Já bez ní žila roky a vidíte? Zvládla jsem to.
Nic na tom nemění ani ten polibek. Odstrčila jsem Zacha. "Co vyvádíš?" "Já...." stoupnu si. "Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Tohle bychom neměli dělat." "Copak mezi nás nechceš patřit?" Pořád se ke mně přibližuje. "Chci, ale..." "Tak co je za problém?" Ne, vydírat mě nebude nikdo! "Tak hale, díky mně hned za jeden den máte korunu. Jsem vnučkou Madelaine, s nejvhodnějšími geny, jaké kdy najdete. To vy chcete, abych s vámi byla." "Tak tohle si myslíš?" Zach mě přitiskl ke zdi. "Ty nevíš ale vůbec nic."
A v ten moment se dveře rozletí a dovnitř vejde Jack. "Takže teď se uklidníme nebo budu muset mluvit s ostatními." Zach se šklebí. "A co jim řekneš? Kolik lidí tady ti asi věří? A týhle holce? Tohle nikomu nenakukáš." "To ne, máš pravdu. Ale víš, co mi uvěří? Že peníze, které krademe, si schováváš jen pro sebe. Každý máme dostat svůj díl, zbytek se rozdá. A peníze v tvém šuplíku? Ty v tom městečku asi neskončily, viď?" Zach zavrčí jako vzteklý pes, jak se také musí cítit, a odchází.
"Jak jsi věděl, že tady jsem?" "Poslouchal jsem za dveřmi." Řekne Jack s naprostým klidem v hlase. "Jako vážně?" "No jasně. Jsi tu nová, musím na tebe dávat pozor. Brzo zjistíš, komu věřit hodně a komu zas tolik ne." "A komu mám věřit hodně?" Usměju se na něj. "No začneme třeba u mě." Prohrábne mi vlasy a já ho obejmu. "Díky za ten přepad. Nevím, co bych dělala, kdybys nepřišel." "To je v pořádku."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kája Kája | Web | 9. července 2016 v 11:22 | Reagovat

Hm, pěkný, zajímavé počteníčko na sobotu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama