Následující den jsme se museli stěhovat. Vzbudili nás brzo ráno a v půlhodinových intervalech jsme opouštěli náš úkryt. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje, ale všichni poslechli a beze slov nastoupili do kočáru. Louisa pak jela za námi na svém koni.
Dojeli jsme do vzdálené vesnice. Přístup z ní ke královskému městu nebyl o moc horší, jen byla menší a svým způsobem i chudší. Člověk by se o ní nedozvěděl z žádné mapy a já tak nějak předpokládala, že i někdo ze Zlodějů ji našel omylem a rozhodl se, že to místo bude pro nás bezpečnější.
U snídaně byla napjatá atmosféra. Seděli jsme kolem sebe na zemi v kruhu a každý si všímal jen svého. Přemýšlela jsem, jestli třeba mají k Zachovi takový respekt nebo úctu k jeho rozhodnutí, ale možná měli prostě jednoduše strach.
První, kdo se odvážil promluvit, byl Jack. "Takže čí to byl skvělej nápad se jen tak sbalit a vypadnout?" hned bylo vidět, že to Zacha rozzuřilo. "Tak nejspíš někoho kdo se nás snaží ochránit. Zatímco ty si chrápal, já poslouchal hlášení - královská rodina vyhlásila pátrání po zlodějích královské koruny. Přesun byl rozumné řešení." Napadlo mě, že bych k tomu také měla co říct. "S tím souhlasím, ale proč na tohle místo?" Zach byl mou otázkou tak zaskočen, že přestal držet misku s polévkou, pustil ji na zem a šel rovnou ke mně. "Rád ti to vysvětlím - nacházíme se v malé vesničce, kterou nikdo prohledávat nebude, protože kdo by se tak schoval v tomhle bohem zapomenutém místě?" Já jsem se postavila také. "Tohle místo bych nepovažovala za tak bohem zapomenuté - stále jsme v celkem malé vzdálenosti od královského města a kam se vydají hledat zloděje? Začnou jistě od míst nejblíže k hradu a budou pokračovat v kruzích, není nemožné, aby nás našli." Zach se na to napřímil, aby působil ještě vyšší, ale mně to vůbec nevadilo. "A je ti známo, že pod svícnem je největší tma?" "A je tobě známo, že ve velkém městě se větší skupina jako jsme my, schová lépe než ve vesnici s deseti obyvateli?" Nepřestávala jsem argumentovat a koutkem oka jsem sledovala Jackův pyšný pohled, který mi dodával síly. "Tak hale, je mi úplně jedno, čí jsi vnučka, u nás ve skupině se rozhodnutí vůdce respektuje!" Zakřičel. "A přemýšlel jsi někdy o tom, že vůdcem ses jmenoval sám?" Prohodil jen tak Jack. "Nevděk! To je to, co dostanu za ty roky, co se o vás starám? Tak fajn..." Prohlásil nakonec a odešel z místnosti. Nikdo jiný to ráno ani nemluvil.
Odpoledne vyrazilo několik kluků na obhlídku terénu, ostatní se seznamovali s novým bydlištěm. Já jsem bydlela spolu s Louisou a Jane bydlela v podkroví. Louisa byla zaneprázdněná vybalováním věcí, ale Jane se na mě dívala upřeným pohledem jako by to byla ta největší zábava. "Víš, moc holek tu u nás nemáme. Často to tady nevydrží. Proto je zvláštní, že s tím začala právě žena. Co myslíš, že ji k tomu přivedlo? "Podle mě je každý nucen někdy něco ukrást a je jen otázkou času, kdy si uvědomí, že je velký rozdíl mezi majetkem šlechty a obyčejných lidí. A Madelaine to prostě chtěla změnit. Je škoda, že na to tenkrát byla sama." Jane se usmála. "Tenhle stav taky není zdaleka ideální - Zach nás často nutí dělat věci, co nechceme, pouštíme se do zbytečně riskantních akcí a často někdo přijde k úhoně, aby on byl spokojen." "Proč se mu nikdo nevzepře?" Zajímalo mě. "Víš, já jsem třeba sirotek. Narodila jsem se chudému kupci a dceři mlynáře, její otec si však myslel, že se pro ni táta nehodí a donutil ji vzít si bohatého šlechtice, tomu jsem se zas nelíbila já a nutil matku, aby mě dala pryč. Moje máma mě ale velmi milovala a odmítla to udělat. Tím pádem ji donutil odejít. Máma se potácela několik let od muže k muži, ale každý ji jen využíval. Když mi byly pouhé dva roky, matka těžce onemocněla a brzo na to zemřela. Otce jsem nikdy nepoznala a vím o něm je z vyprávění. Byla bych tehdy měla stejný osud, kdyby mě na ulici Zach nenašel. Naučil mě zásadní triky, ukázal mi, jak krást a vysvětlil, proč musíme takhle žít. Legendu o tvé babičce jsem se dozvěděla až od Samuela, který nás jednou viděl při akci. Ten nám pak navrhl, že bychom se mohli spojit. Zach nakonec našel starý dům, který se s pomocí dalších dětí bez domova opravili. Brzo se k nám přidali další a my měli tolik kradených věcí, že jsme je mohli i rozdávat. Nyní ctíme stejné hodnoty jako Madelaine." V ten moment jsem to začala chápat. Nebýt Zacha, tak Zloději vůbec nejsou na světě. Váže je k němu loajalita, takže často dělají i věci, co jsou jim proti srsti. A jelikož o tom Zach ví, mohl by toho využít a dost možná to právě dělá. Můj nový úkol byl tedy jasný - prokouknout, co má za lubem.
Začala jsem s tím hned ten večer, kdy se Zach s ostatními vrátili, navečeřeli a Zach se vypařil. Chvíli po té, co odešel, jsem se zvedla i já s tím, že jsem unavená a šla jsem k ložnicím. Zach spal v té úplně na konci. Dveře ale byly zamčené zvenku a dokonce tam stále byl klíč. Je teda někde jinde. Postupně jsem prošla další tři pokoje, než jsem ho škvírkou ve dveřích uviděla v ložnici Jacka. Myslela jsem, že tam třeba prohledává jeho věci nebo na něj chce něco hodit, ale on tam jen seděl a díval se z okna. V té tmě jsem ale nedokázala rozlišit, co tam vidí.







