Otcovo poselství 1/3

27. srpna 2016 v 23:00 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
Když jsem byla malá, můj otec pro mě by jediný pořádný člen rodiny. Matka byla po smrti a jelikož zemřela při porodu, prarodiče mě za její smrt vinili. Táta je ale všechny dokonale zastoupil. Vím, že dřív měl jinou práci a že ji kvůli mně změnil. Ani jsem netušila, co vlastně dělal.
Když mi bylo 17, táta onemocněl a já? Místo abych se postavila na vlastní nohy, jsem se ho snažila udržet na těch jeho. Táta byl hodný chlap a takovou nemoc si nezasloužil. Den za dnem jsem sledovala, jak slábne. Už nikdy to nebylo jako dřív.
S Richardem, mým tehdejším přítelem, jsme se nastěhovali do našeho domu, abychom otci mohli pomáhat. Táta Richarda nikdy neměl moc v lásce, já to moc dobře věděla, i když se to snažil kvůli mně skrývat. Ani Richard k němu nechoval přílišnou náklonnost.
Krátce po mých 18. narozeninách táta zemřel. Nám zůstal dům, který jsme si upravili podle sebe. Vzhledem k tomu, že Richard byl motorkář a neměl příliš času, jsem byla doma většinu času sama. Richard měl vůbec ke všemu svůj svérázný přístup a s ničím se takzvaně nepáral. Jednoho by překvapila jeho reakce, když jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Měl z toho radost, vzal mě na výlet a tam mě při západu slunce požádal o ruku.
Po svatbě se ale všechno vrátilo do normálu - Richard pořád někde jezdil a já jsem vyklízela náš dům střídavě s prací.
Jakmjle jsme vyklidila celý dům, došla jsem k místnosti, kam mě otec nikdy nepouštěl a mě brzy potřeba tam chodit přešla. Teď mě ale touha po poznáni znovu chytla. Vzala jsem za kliku, ale dveře byli zamčené. Otec se mi nikdy nezmínil o tom, kde by mohl být klíč. Kupodivu.
Moc dobře jsem ale věděla, že táta trávil hodně času v garáži. Já tam moc nechodila a její vyklízení si vzal na starost právě Richard. A jak jsem záhy zjistila, tak s tím moc nepokročil, spíš vůbec. Garáž byla plná podivných věcí. Na stěnách visely mapy a zvláštní zbraně. Za celý svůj život jsem nic takového nespatřila. Byly tam ostré zahnuté nože s různými znaky, pak palice a šperháky. K čemu to tak mohl používat?
Z mého zaujetí mě vytrhlo vrzání dveří. Někdo sem přišel. Trhla jsem sebou. "Ahoj, hledal jsem tě. Jo, já vím, řekl jsem, že to uklidím." Řekl Richard, dal mi letmou pusu na tvář a odešel ven. "Ale podívej se na to. Nejsou to zvláštní věci?" "Pěkný haraburdí." Pronesl po letmém pohledu na pár věcí. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. "Měli bychom to co nejdřív vyhodit, stejně na to jen sedá prach." Rychle jsem ze zdi strhla jednu mapu, aby na ni nesahal. Z druhé straně na ní bylo něco přilepeného. Byl to dopis. Otočila jsem se na Richarda. "To je ten dopis, o kterém otec mluvil před smrtí?" "O ničem takovém nevím." "A jak to, že byl zrovna v místnosti, o jejíž úklid ses tak zajímal?" "Prostě tady byl, no a? Co na tom sejde, když už je po smrti."
Ten dopis jsem si vzala k sobě a když večer Richard odjel na setkání jeho motorkářského klubu, otevřela jsem jej.
Milá Lusi,
Když jsi byla málá, chtěl jsem tě chránit před tímto světem. S tvým narozením se to pro mě stalo minulostí. A jak tomu tak s minulostí bývá, člověk na ni pořád vzpomíná. Když jsi vyrostla, chtěl jsem tě vzít na jednu výpravu, ale bohužel jsem už moc slabý na to, abych ji mohl sám podstoupit. I tak si ale přeji, abys tu cestu podnikla. Pod stolem v pravém šuplíku jsou mé plány. Vezmi si mapu a nůž ze třetí poličky, pátý zleva, a šperhák hned pod ním. Neměla bys o cestě nikomu říkat, nejlépe ani tomu chlapci. Lidí těmto věcem často nerozumí, ale já vím, že ty bys mohla.
A nezapomeň, že všechny příběhy se zakládají na pravdě a je jen na vypravěči, jak ti je předá.
PS: Klíč je pod rohovou skříňkou.
S láskou
John Donoven, tvůj otec.
Vůbec jsem nechápala, co se mi tím snaží naznačit. Nestačila jsem nad tím však pořádně přemýšlet kvůli křeči v břiše. Najednou se deka pode mnou promočila vodou a já pochopila, že budu rodit.
Cesta do porodnice byla poněkud strastiplná. Musela jsem si zavolat záchranku, Richard byl nedostupný. Porod byl neskutečně rychlý a zmatený. Dlouho mě nevezli nikam na sál, pak mě přivezli už pozdě a za chvíli už se narodil Pete. Už v jeho očích jsem viděla ten otcův nevinný výraz. Připomínal mi ho od první chvíli.
Přes hodinu po porodu dorazil Richard, samozřejmě opilý. Synka si sotva pochoval, pak se svalil do židle a usnul.
Když nás pustili domů, musela jsem pořád myslet na otcův dopis. Slíbila jsem si, že tu cestu musím podniknout, už kvůli mé úctě k němu. Ale s malým Peterem to nešlo. První roky jeho života jsem věnovala plánování cesty. Jako první jsem naplánovala cestu, udělala jsem si řidičský průkaz a i přes Richardovy řeči, že jsem blázen, jsem si pořídila auto. Byla jsem odhodlaná se vydat na cestu, na čemž jsme se s Richardem neshodli. Stejně jako na jiných věcech. To také postupem času vedlo k našemu rozvodu. Když bylo Petovi 5, definitivně jsme se odloučili. Richard se o něj nijak zvlášť nezajímal a já jsem byla ráda, že jsem se o něj mohla starat v klidu sama a bez hádek.
V Petevých 6 letech mě navštívila dávná přítelkyně. Vždy mi přála to nejlepší a teď byla přesvědčená o tom, že potřebuji partnera. Několik schůzek jsem věnovala jejím známým, ale pak jsem se rozhodla, že to vzdám. Zřejmě tu pro mě žádný muž nebyl.
Po půl roce mě ale Tania pozvala na společný výlet. Zeptala se, jestli nemůže vzít svého bratra. Abych vám pravdu řekla, já ho v životě neviděla, ale z vyprávění se mi zdál milý.
A touhle cestou to vlastně všechno začalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Matson2 Matson2 | Web | 27. srpna 2016 v 23:18 | Reagovat

To je opravdová zkušenost?

2 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | 1. září 2016 v 11:52 | Reagovat

[1]: Nene, ale je to inspirováno mm snem. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama