Ranní slunce pálilo do mých beder a já z lesní cesty přecházel na cestu k městu. Na sobě jsem měl kapuci, aby mě nikdo nepoznal, a byl jsem celý zahalený v hábitu. Kluci už taky dávno vyrazili k hrobce. K branám královského města jsem se přiblížil nepozorovaně - každý měl totiž plné ruce práce dokazování, že nikoho neskrývá a dokonce ani sám není tím zlodějem, kterého Královna hledá. Před branami jsem strávil několik minut, při kterých má nervozita značně stoupla. V té chvíli se vám hlavou samozřejmě začnou honit myšlenky na to, co všechno se může pokazit. Jenže v té chvíli už s tím taky nic moc nenaděláte, takže vám ve finále nezbude nic jiného, než prostě čekat a doufat.
Jakmile se ale brány otevřely, na takové přemýšlení už nebyl čas. Ven vyšli hledači se psy. Už jsem se chtěl vydat dovnitř, když se z bran vynořili Temní jezdci. Dost mě to překvapilo a zůstal jsem stát jako přibitý. Možná právě to na mě upoutalo pozornost, možná ze mě byl cítit strach, každopádně se jeden z černých ořů otočil přímo na mě. Jeho smrdutý teplý dech jsem cítil na své tváři a krev se ve mně zastavila. Netušil jsem, co mám v té chvíli dělat. Z ničeho nic se ale na povel svého pána kůň otočil a utíkal pryč. Z toho šoku jsem se vzpamatoval až o pár sekund později, teprve potom jsem vběhl do královského dvora.
Uvnitř byl neuvěřitelný blázinec. Trh vůbec nefungoval a všichni lidé jen vyplašeně běhali kolem. Ženy a děti byli v domech a zvědavější jedinci se dívali z oken na dění kolem. Nemohl jsem uvěřit, co způsobil jeden královnin rozkaz - měla teď velkou moc, respekt a hlavně prostředky. V podstatě to bylo všechno, o čem kdy snila, z čehož vyplývalo, že se toho jen tak nevzdá.
Obešel jsem hrad a v hlavě se mi začal rojit plán, jak se dostanu dovnitř. K mému překvapení nic z toho ale nebylo potřeba. Dveře byly doširoka otevřené. Přišlo mi to velmi podezřelé, ale pak jsem si vzpomněl na slova přátel - Královna přeci nebude čekat, že by někdo z nás byl tak hloupý a opovážil by se na to místo znovu. Doufal sem, že je to pravda.
Několikrát jsem se rozhlédl, nikdo mi nevěnoval pozornost. Se srdcem v krku jsem vklouzl dovnitř. Po schodech jsem vyběhl až do druhého patra. Zároveň jsem nechtěl vyvolávat konflikt, dokud to nebude nutné. Přemýšlel jsem, kam se schovám, ale když jsem na druhém konci chodby zaslechl kroky, zaběhl jsem do prvního pokoje, který jsem viděl.
Vypadal jako ložnice pro mladou dívku, na stěnách byly obrázky krajinek, na nočním stolku a posteli panenky. Porozhlédl jsem se kolem. Zaujala mě váza s květinami - byly čerstvé a stále ještě voněly.
Napadlo mě, jak asi poznám, že kluci dorazili na místo a něco se opravdu děje. Uslyším křik? Smích? Nebo se nestane vůbec nic a já tu budu tvrdnout?
Ticho prořízl křik a zvuk rozbíjejícího se skla. Byla to Královna. Otevřel jsem dveře a řídil jsem se podle zvuků. Z pokoje na levé straně o dvě dveře dál se nesly skřeky a vzdechy. Rozrazil jsem dveře s pocitem, že Královna je bezbranná. No ukázalo se, že se mýlím. "To ty!" Prohlásila hned, jak si uvědomila, kdo vlastně jsem. Vstala ze země a přes všechnu bolest, kterou jí působili přátelé, došla až ke mně a chytla mě pod krkem. Snažil jsem se jí bránit, ale pořád byla o dost silnější, než já.
Musel jsem na to jít chytře, silou jsem ji přemoci nedokázal. "Marry? Marry, slyšíš mě?" V jejích očích jsem zahlídl náznak porozumění. Stále byla však moc slabá. "To jsem já, Jason. Přeci mě znáš, jsme přátelé. Chceš mi ublížit? Já vím, že nechceš." Královna vykřikla a padla na podlahu. Já jsem začal sípat a konečně jsem se pořádně nadechl. Královna kašlala. Sklonil jsem se k ní. "Bude to v pořádku, buď silná." Snažil jsem se ji podporovat. Něco bylo ale špatně - její tělo se přestalo hýbat, sípavé zvuky ustály a Marry mi ležela v náručí. Usmála se. "Jasone." Pak omdlela.Ranní slunce pálilo do mých beder a já z lesní cesty přecházel na cestu k městu. Na sobě jsem měl kapuci, aby mě nikdo nepoznal, a byl jsem celý zahalený v hábitu. Kluci už taky dávno vyrazili k hrobce. K branám královského města jsem se přiblížil nepozorovaně - každý měl totiž plné ruce práce dokazování, že nikoho neskrývá a dokonce ani sám není tím zlodějem, kterého Královna hledá. Před branami jsem strávil několik minut, při kterých má nervozita značně stoupla. V té chvíli se vám hlavou samozřejmě začnou honit myšlenky na to, co všechno se může pokazit. Jenže v té chvíli už s tím taky nic moc nenaděláte, takže vám ve finále nezbude nic jiného, než prostě čekat a doufat.
Jakmile se ale brány otevřely, na takové přemýšlení už nebyl čas. Ven vyšli hledači se psy. Už jsem se chtěl vydat dovnitř, když se z bran vynořili Temní jezdci. Dost mě to překvapilo a zůstal jsem stát jako přibitý. Možná právě to na mě upoutalo pozornost, možná ze mě byl cítit strach, každopádně se jeden z černých ořů otočil přímo na mě. Jeho smrdutý teplý dech jsem cítil na své tváři a krev se ve mně zastavila. Netušil jsem, co mám v té chvíli dělat. Z ničeho nic se ale na povel svého pána kůň otočil a utíkal pryč. Z toho šoku jsem se vzpamatoval až o pár sekund později, teprve potom jsem vběhl do královského dvora.
Uvnitř byl neuvěřitelný blázinec. Trh vůbec nefungoval a všichni lidé jen vyplašeně běhali kolem. Ženy a děti byli v domech a zvědavější jedinci se dívali z oken na dění kolem. Nemohl jsem uvěřit, co způsobil jeden královnin rozkaz - měla teď velkou moc, respekt a hlavně prostředky. V podstatě to bylo všechno, o čem kdy snila, z čehož vyplývalo, že se toho jen tak nevzdá.
Obešel jsem hrad a v hlavě se mi začal rojit plán, jak se dostanu dovnitř. K mému překvapení nic z toho ale nebylo potřeba. Dveře byly doširoka otevřené. Přišlo mi to velmi podezřelé, ale pak jsem si vzpomněl na slova přátel - Královna přeci nebude čekat, že by někdo z nás byl tak hloupý a opovážil by se na to místo znovu. Doufal sem, že je to pravda.
Několikrát jsem se rozhlédl, nikdo mi nevěnoval pozornost. Se srdcem v krku jsem vklouzl dovnitř. Po schodech jsem vyběhl až do druhého patra. Zároveň jsem nechtěl vyvolávat konflikt, dokud to nebude nutné. Přemýšlel jsem, kam se schovám, ale když jsem na druhém konci chodby zaslechl kroky, zaběhl jsem do prvního pokoje, který jsem viděl.
Vypadal jako ložnice pro mladou dívku, na stěnách byly obrázky krajinek, na nočním stolku a posteli panenky. Porozhlédl jsem se kolem. Zaujala mě váza s květinami - byly čerstvé a stále ještě voněly.
Napadlo mě, jak asi poznám, že kluci dorazili na místo a něco se opravdu děje. Uslyším křik? Smích? Nebo se nestane vůbec nic a já tu budu tvrdnout?
Ticho prořízl křik a zvuk rozbíjejícího se skla. Byla to Královna. Otevřel jsem dveře a řídil jsem se podle zvuků. Z pokoje na levé straně o dvě dveře dál se nesly skřeky a vzdechy. Rozrazil jsem dveře s pocitem, že Královna je bezbranná. No ukázalo se, že se mýlím. "To ty!" Prohlásila hned, jak si uvědomila, kdo vlastně jsem. Vstala ze země a přes všechnu bolest, kterou jí působili přátelé, došla až ke mně a chytla mě pod krkem. Snažil jsem se jí bránit, ale pořád byla o dost silnější, než já.
Musel jsem na to jít chytře, silou jsem ji přemoci nedokázal. "Marry? Marry, slyšíš mě?" V jejích očích jsem zahlídl náznak porozumění. Stále byla však moc slabá. "To jsem já, Jason. Přeci mě znáš, jsme přátelé. Chceš mi ublížit? Já vím, že nechceš." Královna vykřikla a padla na podlahu. Já jsem začal sípat a konečně jsem se pořádně nadechl. Královna kašlala. Sklonil jsem se k ní. "Bude to v pořádku, buď silná." Snažil jsem se ji podporovat. Něco bylo ale špatně - její tělo se přestalo hýbat, sípavé zvuky ustály a Marry mi ležela v náručí. Usmála se. "Jasone." Pak omdlela.







